Kráva zapomněla, že byla teletem

Jmenuji se Jana a mám sedm let. Každé ráno vstávám o půl sedmé. Je se mnou tatínek, aby mě mohl vyprovodit do školy.

Většinou ale bývá ráno divný. Jak se odpoledne směje a je s ním pohoda, ráno se tváří, jako by mu uletěly včely. Čím to může být?

Dneska mě probouzí a na stole už mě čeká snídaně. Sedám si k rohlíku se sýrem a pomalu ukusuju, protože paní učitelka včera v hodině říkala, že lidé nemají při jídle hltat, pak by se totiž mohli dusit. Tatínek, který je už kdoví proč oblečený, učesaný a má vyčištěné zuby, na mě nervózně kouká a popohání mě do jídla. „Jez, prosímtě, strašně se loudáš!“ Opravdu se snažím, ale vždyť mám tak malou pusu! Žvýkám a žvýkám. Tatínek chodí po bytě a nakonec si sedne do obýváku. Proč si nejde sednout ke mně? Občas jen přiběhne a nervózně povídá : „ Gamlej , gamlej!“ To všichni dospělí tak spěchají? Konečně mám dojedeno a jdu si čistit zuby. Včera v dětském pořadu v televizi povídali, jak se správně čistí zuby. Musím se na ně podívat. Otevírám pusu a sleduju se v zrcadle. Ale už mi zase stojí za zády tatínek. „Co to děláš, prosímtě? Čisti si zuby!“ Pouštím se do čištění. Prý se mají čistit pečlivě, a tak kartáčkem jezdím pomalu sem a tam. Z obýváku se ozývá naštvané: „Rychleji!“ Jdu se obléct. Maminka mi večer nachystala modré kalhoty a žluté tričko. Vesele si nad ně sednu. Žluté tričko se moc líbilo mojí kamarádce Verunce. Jestlipak taky bude mít dneska něco žlutého? Občas se takhle trefíme. Tatínek mě netrpělivě popohání a mumlá něco o tom, že to nestihneme. Ale vždyť já docela spěchám, ne? Nejdou mi obléct ponožky. „Tati, ponožky mě zlobí!“ „Nepřeháněj,“ zasmušile mi pomáhá. Doobleču se, popadnu aktovku a tatínek mě odprovází do školy.

 Jmenuji se Jana a je mi dvacet čtyři. Každé ráno vstávám před půl sedmou, abychom s mladší dcerou Barčou odprovodily do školky starší Kristýnku.

A někdy si říkám, že ráno je opravdu utrpení. Jak je ta Kristýnka celkem šikovná, ráno je zpomalená jak pražská doprava. Čím to může být? Často se mi opravdu vaří krev v žilách. Dneska ráno ji probouzím, na stole už má snídani. Sedne si k tomu, ale ukusuje to snad po drobcích. Tímhle tempem naši tramvaj nestihneme a budeme muset jet až tou další. A ta je většinou tak nacpaná, že člověk si nesedne, ale stojí na nohou, a ještě ne na svých vlastních. Nervózně na Kristýnku koukám (To si nemůže pohnout?) a popoháním ji do jídla. „Jez, prosímtě!“ Ještěže už jsem aspoň stihla koupelnu. I tak vypadám jako rousňák. Krmím Barču. „Blee,“ škytne moje zlaté miminko, ohodí mě obsahem svého žaludku a mile se na mě usměje. Ach jo. Jdu si vzít jiné tričko. To snad není pravda, ta Kristýna pořád snídá. „Gamlej, prosímtě!“

Kristýnka dojí, posílám ji čistit zuby. Jenže ona se místo toho prohlíží v zrcadle! A to toho mám dnes tolik, po odvedení do školky s Barčou kontrola kyčlí, čím později přijdeme, tím víc čekajících řvoucích kojenců tam bude. „Kristýnko, pohni!“ hartusím s pohledem na hodiny. Vyčistí si zuby a jde se oblékat. Kouká na hromadu s oblečením. „Mami, proč nemám dneska růžové tričko?“ „Protože máš modré, to je přece jedno, ne?“ odpovídám roztržitě, zatímco vážu Barču do šátku. Kde je dudlík? „Mami, ponožky mě zlobí.“ Začínám vidět rudě. No jo, nejdou jí oblíct, protože má zas nějak záhadně větší nohu. Jakto, že jí ta noha tak roste? Zase budou potřeba nové boty. Cpu Kristýnku do ponožek.

A najednou si na všecko vzpomínám. Že jsem byla úplně stejná. Kráva zapomněla, že byla teletem, říkávala na to moje babička. Od toho dne víc chápu Kristýnku. A taky mého taťku, protože já jsem zase jako on. A ačkoli tenhle příběh není bajka, plyne z něj ponaučení:

• Děti, ať si myslíte, co chcete, ať se chováte, jak chcete, a ať chcete nebo ne, zřejmě budete jednou úplně stejní jako vaši rodiče.

• Dospělí, pozorně sledujte, čím vás štvou vaše děti. Přesně stejnými věcmi jste pravděpodobně vy štvali vaše rodiče.

• Trochu mezigeneračního pochopení a uznání nikdy neškodí.

Další informace