Jak jsme vyslali žabku na plavbu

Pro děti školou povinné je dnes prakticky standardem navštěvovat jakýsi kroužek. Okolí dceru vždy nenápadně postrkovalo k hudbě, ona ale prohlásila, že na nic hrát nechce, poněvadž už ve školce hrála na flétnu a bylo to prý neskutečně náročné. Pak zvažovala kytaru, načež se mi zatmělo před očima, protože pokud je flétna náročná, co pak kytara? Naštěstí se vyjasnilo, že myslí plastovou kytaru z Lidlu, kterou jsme odmítli koupit, a veškeré hudební nápady byly tímto zahozeny do koše.

Nadchla se však pro něco jiného, co jsem sama kdysi chtěla dělat, ale nikdy k tomu nedošlo: skauting. Od září začala navštěvovat oddíl vodních skautek – žabiček. Po pár schůzkách si holky vyzkoušely výlet a o pár týdnů později má nastat první větší akce: třídenní víkendová akce na vodě.

Nejsem z těch, kteří by se nekonečně strachovali o blaho svých dětí, pokud tyto momentálně dlí s někým jiným a někde jinde, ale pohled na teploměr, který ukazuje osm stupňů, zataženo, zamračeno a deštivo, a to i jako výhled na dny příští, mě vybízí k zajímavým úvahám.

Manžel po skončení jedné ze schůzek dostává před klubovnou seznam věcí. Jedna z okolostojících maminek váhavě zvedne ruku: „Prosím vás, v seznamu věcí jsou uvedeny plavky. To je překlep?“ „Ne, není,“ ujistí ji skautská vedoucí, „v plavkách míváme ranní rozcvičku.“ Maminka je odpovědí zcela konsternována a překvapeně umlkne, ačkoli měla ještě několik dalších dotazů.

Manžel se ujímá tvorby kápézetky – tedy krabičky poslední záchrany. Skautingem i jinými tábory zcela nedotčen, má zajímavé dotazy. „Březová kůra, to je jako k čemu?“ „Na rozdělání ohně, ne?“ krčím rameny. Pohled z okna na břízy, ohýbající se pod prudkým deštěm, nám zhatí plány. Březová kůra až jindy. „Žiletka?“, zoufá si manžel, „to se ještě vyrábí?“ Ani při nejlepší vůli nás nenapadá situace, která by si žádala použití žiletky, leda v hodně velké krizi jako volba veskrze poslední. Drátek manžel taky nenajde. Klademe dceři na srdce, že kápézetka je hotová, tedy kromě drátku, žiletky a březové kůry, což je však stejně jedno, protože pak nám vypráví, že dělali cosi s jehlou, ale ona nemohla, protože jehlu nenašla. Jehla byla hned nahoře.

Dále zbývá dovybavit dceru dalšími potřebnostmi. „Máte vodní vak?“ ptám se v obrovském sportu v obrovském nákupním centru obrovského města. „Vodní vak?“ dívá se na mě prodavačka, jako bych se jí ptala na játra na cibulce. „To opravdu nemáme. Je zimní sezona, vozí nám sem lyže, běžky, helmy.“ Tak nic. V další prodejně máme víc štěstí. Poslední vodní vak po velké slevě čeká nejspíš právě na nás – je-li to tedy vodní vak. „Tak nevím,“ obhlíží to manžel, „má to vypadat takhle?“ „Jak to mám kurnik vědět,“ vrtím hlavou. Zachrání nás prodavač. Ano, je to vodní vak, vypadá to takhle. „A kterou řeku pojedete,“ zkoumavě se na nás dívá. „My žádnou,“ ujistím ho, „dcera šla k vodním skautům, budou sjíždět Opavu.“ „Aha, aha,“ usmívá se prodavač pobaveně. „Je to dobrý,“ říkám manželovi, když prodavač zmizí za regálem, „vypadáme jako praví sportsmani, kteří jedou v deseti stupních řeku, nejsme žádná másla.“

V pátek odpoledne, těsně před výpravou, balíme věci. V bytě máme pět dětí, některé vlastní, některé půjčené, které vyprodukovaly binec jako na skládce. Ráda bych se soustředila na správné balení podle příručky pro turisty a táborníky, ale mám hlavu jako včelín. Velký batoh pro své potřeby dcera ještě nemá, vytahuju tedy manželův pětatřicetilitrový batoh, který vozíval na koleje během svých studentských let. Z batohu se uvnitř odlupuje jakási pogumovaná vrstva, která pak ulpívá na oblečení. Instruuju dceru, aby si vše před oblíknutím řádně vyklepala. Kouká tak nějak divně. Spacák a karimatku mám v plánu připnout zvenku. Nepovede se. Popruhy jsou příliš krátké. Uvažuji, že dám dceři samonafukovací karimatku, ale má díru a do pěti minut je zase prázdná. To jsou poměry! Balím neskutečné množství oblečení – papír s pokyny nám sděluje, že musí mít vyčleněn kompletní oděv jen na vodu – může dojít k namočení. Další oblečení na standardní nošení. Na začátku jsem si dělala naděje, že batoh bude poloprázdný a docela lehký. Nakonec je z něj obrovská potvora, do které se některé věci taktak vlezou.

„Nahoď si to na sebe,“ vyzvu dceru. Batoh je o něco menší než ona sama, jeho tíha ji prohne a karimatku si musí vzít do ruky. „Neboj, oni vám to určitě povezou autem,“ utěšuje ji manžel. Nemám to srdce mu říct, že jede na skautskou výpravu, ne do wellness hotelu.

Odvezeme dceru na místo setkání, kde se houfují další žabky, a popřejeme pěkný výlet. Začíná pršet. My ostatní jedeme na akci s přáteli. „Kde máte nejstarší dítě?“ ptají se všichni. „Na vodě,“ odpovídáme. Některým jde z očí vyčíst obdiv, jiným čirá hrůza.

V neděli večer žabky přijíždí. „Jaké to bylo,“ ptám se. „Super!“ zhodnotí dcera a dál nic neříká. Vypadá ale nadšeně. Otevřu bágl. Všechny věci jsou dost mokré. „Jakto?“ ptám se. „Jak jsme šli v pátek na zastávku autobusu, tak mi všecko promoklo, když pršelo,“ odpovídá ledabyle a nezdá se, že by jí to nějak vadilo. Tak autobus. Plavky na sobě mají podivné rezavé skvrny a díru. Radši se neptám, se ztrátami se počítá, znám lidi, co oblečení po skautských táborech museli vyhodit. „Zapomněla sis doma sprchový gel,“ rozpomenu se. „Sprchový gel?“ kouká na mě dcera s despektem, „a to si jako myslíš, že jsme se tam myli?“

Večer o půl desáté, když má jít spát, se pak rozpovídá o programu, jídle, hrách a vodě. „A co je nejlepší zážitek?“ „Snídaně,“ odpovídá bezelstně, „měli jsme čokoládové kuličky s mlíkem.“ No vida. Tak ty nekupujem, to je fakt.    

Ráno se pak loudá a do školy přichází pozdě. Bystře však využije nastalou situaci a paní učitelce srdceryvně vylíčí, jak o víkendu na výletě MUSELA TAHAT NESKUTEČNĚ TĚŽKÝ BÁGL a cítí se zcela unavená a vyčerpaná a proto přišla pozdě. Na paní učitelku to ale zapůsobí a pozdní příchod je ihned odpuštěn.

Další informace