Nepiš písemku pastelkou. Navíc neostrouhanou

Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že máte nejlepší, nejúžasnější, nejempatičtější, nejchytřejší a nejskvělejší děti na světě? Tak přesně ten pocit jsem měla jednu neděli. A pak přišel pracovní týden, který mě srazil o pár kilometrů níž, abych nejspíš nebyla moc domýšlivá.

Čekáme s kamarádkou na naše děti ve vestibulu školy. Konečně se vyřítí z chodby. Jen co mi dcera řekne „ahoj,“ všimnu si, že Hello Kitty, kterou má na tričku a která byla ještě ráno bílá, nyní hraje všemi barvami. „Co se ti stalo s tričkem,“ ptám se, protože sice dnes měla kreativní kroužek, ale na ten si nosí takzvané provozní oblečení, tedy vhodné k ušpinění (nebo spíš k totální destrukci). „Sem si ho asi nabarvila nebo co. Sme malovali s pastely,“ chlubí se dcera. „No a co náhradní triko,“ divím se. „Sem si ho zapomněla nandat,“ odpovídá lehce provinile a odchází do šatny.

Za několik dlouhých minut, během kterých by se oblíkla i stonožka, z šatny vychází. „Můžeme jít,“ hopsá před námi dcera s kamarádkou. „Kde máte boty,“ zvýším hlas, protože jsou obě v papučích. „Hihihi,“ smějou se a utíkají zase zpět, zatímco my máme další minuty na pokec.

Doma se rozhodnu prolustrovat aktovku. Nedojedená svačina a nevypité pití jsou každodenními stálicemi. Vybalím množství papírků a sáčků. Pak pouzdro. Seberu odvahu a otevřu ho. Čekám pastelky nezastrčené do gumiček, spoustu ústřižků nebo prupisky, které nejsou její, ovšem to, co najdu, mě znovu překvapí, z čehož plyne, že člověk si nesmí myslet, že už je připraven na vše. Najdu totiž – prakticky nic. Kromě pomalované ruličky toaletního papíru, jednoho pera a čtyř špačkovitých tupých pidipastelek, se kterými by nenakreslil nic ani Monet, je  v pouzdře prázdno. „Kristýno,“ zařvu, „kde jsou všecky pastelky?“ Přišourá se. „No já nevim, asi doma sem je nechala. Nebo možná ve škole.“ „A kde je guma? Další pero? Kde jsou všecky tužky?“ mám chuť bušit hlavou do skříně. „To nevim. Asi sem je někde zapomněla.“ Vstávají mi vlasy hrůzou. Jak je to možné, že zrovna JÁ, která si zakládám na spolehlivosti, mám takovou salámistku? Musím se na třídních schůzkách podívat, jestli paní učitelce náhodou neraší svatozář. Hlavně, že se každý den ptám, jestli je pouzdro v pořádku a jestli jsou tužky a pastelky ostrouhané.

Z aktovky vybalím také pololetní písemnou práci z matematiky. Obrovská jednička, to je šikula! Stihla i příklady, které byly navíc. Radost mi mírně naruší vzkaz hned u známky: „Nepiš pastelkou! Navíc neostrouhanou!“ Kamarád, který je u nás na návštěvě, si písemku prohlíží a hlasitě se chechtá. V jeho smíchu je slyšet úleva, že něco takového nemá doma. Kdybych chtěla být hodně přísná, řekla bych, že polovinu čísel v písemce kvůli drápání tupou pastelkou nejde přečíst, ale paní učitelka má zřejmě dost dobré vůle v zásobě a vždy viděla (chtěla vidět) to správné číslo. Doufejme, že hromady dobré vůle má k dobru i do dalších let.

Písemnou práci z češtiny, která také měla ze školy dojít, naopak nenajdu. Při dotazu se dozvím: „Ale mamko, já jsem si ji tam určitě někde dávala, fakt.“ Loučím se s tím, že bych ji někdy viděla.

Další den připomínám dceři, aby konečně půjčila své kamarádce sešit z angličtiny, protože holčina byla nemocná, potřebuje si něco dopsat a za pár dnů bude z učiva zkoušená. Předávka se nicméně nezdaří ani ten den, ani další. Zbývá den poslední. Vyzvedávám dceru z družiny a ptám se, zda spolužačce sešit poskytla. „Ne,“ chytne se leknutím dcera za hlavu. „Tak jí ho předáš odpoledne ve skautu,“ nadhazuji poslední, ale opravdu poslední možnost. „Hlavně ho teď musíme vzít ze školy domů. Je v aktovce?“ Ne, v aktovce sešit není, jak jinak. Začínám být trochu, trochu naštvaná. „Půjč si klíče na vrátnici a vrať se pro něj do třídy,“ říkám dcerce. S mrmláním poslechne. Ze třídy se vrací po několika minutách se zkormouceným výrazem: „Mami, on tam není, fakt. Ani v kaslíku, ani vzadu.“ „Opravdu ses pořádně dívala?“ Ne, že bych jí nevěřila, ale ona je přesně ten typ, co v lednici nenajde máslo, i když je tam pět na sobě hned u dveří. „Jo, dívala jsem se dobře, fakt.“ „Tak pojď,“ vzdychnu, „co se dá dělat, nejspíš je doma a předevčírem jsme ho přehlídly.“ Doma společně prohrabáváme poličku se školními věcmi. Sešit nikde. Už jsem naštvaná, což také dceři sděluji. „Není doma, ve třídě pod lavicí, ani vzadu. Tak kde je? Odevzdávali jste ho paní učitelce?“ „Ne, neodevzdávali, fakt,“ dušuje se. „Takže kde je?“ Za chvíli mi začne cukat oko. „Já nevim, fakt,“ tváří se, že by se kámen ustrnul.

No nic. Přesně mířenými, naštvanými údery datluji mamince holčičky a zároveň mojí kamarádce (sdílené trable, poloviční trable), zprávu, že ten hloupý sešit opravdu nemůžeme najít a že se moc omlouvám. Vzápětí mi přijde odpověď, plná rozesmátých smajlíků: „Kristýnka ten sešit předala N. už ve škole.“ Nevím, jestli sním či bdím, a konzultuji obsah zprávy s dcerou: „Jo vlastně,“ povídá nevzrušeně a dál konzumuje polévku. Udělala jsem někomu něco?

Vzpomínám si na rozhovor, který jsme s tou stejnou kamarádkou vedly dřív, než holky šly do první třídy, a jak mi vykládala: „Ty to budeš mít dobré, Kristýnka bude taková ta pečlivá holčička, co si věci bude udržovat v pořádku, bude si všecko pamatovat, bude hezky psát...“ Mýlila se zhruba stejně jako ten maník ve čtyřicátých letech, co předpovídal, že vynález televize nemá žádnou budoucnost.

Ale stejně… Mám nejlepší, nejúžasnější, nejempatičtější, nejchytřejší a nejskvělejší děti na světě.

Další informace