Jak jsme kupovali auto

Máte-li auto, je pro vás něco jako… člen rodiny? A pokud ne zrovna člen rodiny, aspoň dost důležitý objekt? Naše zlatá (barvou i povahou) Škoda Octavia je něco mezi tím. Bohužel, pro dva dospělé a tři děti je poněkud malá. Dosud jsme situaci řešili tak, že nejstarší dcera se vezla vepředu vedle řidiče, zatímco její ubohá matka seděla jako sardel vzadu mezi dvěma sedačkami, a na rozdíl od dětí, které mají velmi dobře hodnocené a bezpečné modely dětských autosedaček, navíc připoutána jen dvoubodovým pásem a bez hlavové opěrky. Poté, co nejmladší dcera vyrostla z autosedačky typu „vejce“ a přešla na větší, se prostor ještě více scvrknul. Nastal bolestný proces: Nejen pomalé loučení se starým autem, ale i hledání nového.

Ujasňujeme si doma priority: žádné Volvo (moc drahé!), žádný francouz (abyste rozuměli, já jsem z celé duše frankofil, ale aut se to netýká), žádný Fiat, žádná Dačka (manžel je, chudáky, nesnáší), žádný Ford (znáte to pořekadlo… ne, radši ne, manžel ho jednou odvykládal kamarádovi, co si zrovna Forda koupil, a koukal tak nějak divně), žádný benzin, žádný plyn, žádný malý výkon (velké auto žádá velký výkon), žádný staroch, žádný mlaďoch, ne moc drahý, nejlépe sedmimístný (poslední dobou se u nás doma často vyskytuje jiný počet dětí, než by odpovídalo rodným listům v šanonu, tak ať ty přebytečné večer můžeme odvézt domů). Postupným lustrováním autobazarů se ukazuje, že průnik těchto množin je velmi, velmi malý.

Upřímně řečeno, je tak malý, že takové auto se vyskytne tak jednou za dva týdny. Část z nich na druhém konci republiky. Přece jen se ale před pár týdny našel Touran, dokonce v relativně nedalekém autobazaru. V jednu sobotu nadejde den D: jedeme se podívat na naše budoucí auto! Manžel si ráno ověřuje, že ho ještě mají. Dcery jsou natěšené víc, než kdybychom jely do zoo. Přijíždíme k autobazaru. Vystupujeme z auta. První pohled je pro mě šokem. Auta jsou naskládaná vedle sebe, jak by řekla mamka, bez ladu a skladu, polovina z nich je nabouraná, druhá polovina byla v nejlepších letech, když ještě na Hradě seděl Havel.

Manžel oslovuje laxně vypadajícího týpka, že jsme tady na ten Touran. Týpek se přestane věnovat blonďaté slečně, zavolá si pomocníka a vede nás kamsi dozadu. Auta, která míjíme, ve mně vzbuzují odpor a představuju si, že takhle nějak vypadají ty autobazary, kde šidí zákazníky a stáčejí tachometry. „Tak to je von,“ opíše týpek rukou kolo u obstarožního Touranu, který je několikrát objetý mincí, zpředu bouraný a zezadu rezavý jako liška. Tak kvůli takovému křápu sem jedem až z Ostravy? Týpek zachytí náš pohled a snaží se nás uklidnit: „My to přelakujem, nebojte.“ Jasně. Ona ta rez tímhle zmizí. Kvapně se rozloučíme. Děti hudrají, že proč nebude autíčko. Náhle se manžel zastavuje. Za menším plotem, hned vedle, je další autobazar! My pitomci jsme vlezli do špatného.

Vítá nás seriózní majitel a předvádí seriózního Tourana. Je pěkný, původem Ital, má uhrančivý pohled a hezké oči a pěknou barvu a sedm sedadel. Berem ho, TOHLE je naše budoucí auto! Manžel se ještě domluví se známým automechanikem, aby se nám na něho přijel kouknout.

V pondělí následuje studená sprcha. Stala se chyba v komunikaci, někdo další byl ještě objednaný na prohlídku, a odvezl si ho. Další auto hodné našich úzkých požadavků nemůžeme najít. Mezitím nás známí a členové rodiny bombardují radami: „Proč si nekoupíte nové auto?“ (ale tak to my bychom rádi, bohužel slamník víc peněz než na ojetinu nevydal), „Proč si nekoupíte Peugeota?“ „Proč nechcete benziňák?“ „Proč to musí být jedna devítka nebo dvojka?“ „Hlavně si nekupujte auta z dovozu!“ (tak to už bychom fakt žádné nenašli).

Další auto vyplivne vyhledávač za dva nebo tři týdny. Až v Jihlavě. Vypadá to na celodenní výlet, naštěstí bez dětí. Po dopolední osvěžující cestě po dálnici, která je buď v havarijním stavu, nebo opravující se a svedená do dvou úzkých pruhů, nebo ještě lépe do jednoho, nebo stojící po různých nehodách, si připadám, jako bych kácela stromy, a to je teprv poledne. V autobazaru nám předvedou pěkného Caddyho maxi, se kterým se projedeme, zkontrolujeme ho v servisu, no zkrátka máme radost, protože TOHLE je naše budoucí auto!

Studená sprcha následuje opět o dva dny později. Autobazar pošle návrh kupní smlouvy, která je poněkud… zvláštní. Auto nevlastní autobazar, ten je pouze zprostředkovatelem, prodejcem je někdo jiný. Když se ptáme kdo, abychom eventuálně věděli, kam se obrátit s reklamací, začnou lézt z bazaru perly jako z ústřic. Prý je to nějaká slečna, přítelkyně jednoho pána z bazaru. Manžel si hledá jméno přítelkyně na internetu, a když o ní nenajde ani zmínku, s patřičným patosem prohlásí, že je to bílý kůň, buď neexistuje, nebo je dávno mrtvá (ještě zbývalo dodat, že ji zakopali v tom bazaru pod podlahou). Tímto výrokem ukončuje epizodu Caddy maxi v našem životě.

Dál nic. Tento článek nemá konec, protože stále jezdíme v naší krásné Škodě Octavia a doufáme, že jednoho dne…

Další informace