Neříkej to!

Sedíme v olympijském parku na hlavním ostravském náměstí. Nohy máme v písku, který tu navezli, děti si samy hrají. Kamarádka mi koupila latté, kamarád mi z něho upíjí, sluníčko pálí, pravá letní pohoda. Přesto se mi do hlavy vkrádá neodbytná otázka: „Kterého je dneska?“ „Sedmnáct,“ odpovídá kamarád. „Víš, co to znamená?“ obracím se na kamarádku. Ztuhnou jí rysy a vypálí: „Neříkej to!“

Nicméně mám pravdu. Do konce prázdnin zbývá už jen čtrnáct dní. To je zoufale málo. Znamená to, že za chvíli budeme brzy vstávat, crncat se s úkoly, běhat na kroužky a tak vůbec. To vše má exkluzivní entrée. Je třeba nakoupit věci. Smějí se na nás z letáků už od července (v září je nutno uvolnit místo Mikulášům).

Včera jsme byli ve sportu. Kromě posledních věcí na dovolenou musíme koupit tenisky na tělocvik, dlouhé kalhoty na skautské a rodinné výlety a dlouhé kalhoty na školkové výlety. Zcela konsternovaná z toho, že kalhoty velikosti 104 nemají vůbec a kalhoty velikosti 134 už také ne, a ještě víc vyvedená z míry tím, že moje nejstarší miminko, které nemá ani 130 centimetrů a jde do třetí třídy, má nohu TŘICET ŠEST a musí si koupit DÁMSKÉ ŽABKY, zapomenu na boty do tělocviku. „Znova už tam nejdu,“ rozhodnu se zuřivě. Koupíme je jinde, koneckonců je podle reklamních letáků mají všude.

Další den jdeme do obchodu s obuví. Potřebujeme ty sportovní boty do tělocviku, baleríny, papuče do školy, papuče do školky, gumáky. Papuče do školy, tedy v našem případě cukle, mají, ale podezřele drahé na to, že se stejně nejpozději na podzim začnou rozpadat. Dilema, zda kupovat, vyřeší to, že stejně nemají správnou velikost. Papuče do školky, celé s obrázky, mají, ale opět ne tu správnou velikost, zbývají samé 32 a výše. To bude asi tím, že školáci v polovině prvního stupně už asi nenosí plnou obuv s medvídky. Z podobného, avšak opačného důvodu zbývají cukle velikosti 25. Ty děti ve školce taky nenosí, protože to školky neumožňují. Viděli ti výrobci vůbec někdy nějaké dítě? Papuče nic. Boty na sport nemají vůbec. Baleríny koupíme dvoje, o jedny více, než jsme chtěli. Nevadí, ostatní koupíme v supermarketu, kde boty také inzerují.

Pokračujeme v supermarketu. Potřebujeme ty stupidní boty na tělocvik, o kalhotech si netroufám ani uvažovat, papuče do školy, papuče do školky, krabičku na svačinu. Papuče do školky mají, poslední ve správné velikosti, která možná není správná, protože dceru nemáme s sebou, nemůže si je vyzkoušet, a já mám pocit, že boty jsou divně velké. Papuče do školy ani boty do tělocviku vůbec nemají. Krabičky s obrázky potvor z filmů začínají na ceně stopadesát a výše. Vypadám jako Rockefellerova vnučka? Krabičky bez obrázku jsou vlastně boxy na jídlo. Buď příliš malé, nebo příliš tlusté, nebo s přihrádkou na vejce natvrdo. Má dcera v životě nesnědla jediné vejce.

Další den po návštěvě pokračujeme ve druhém supermarketu. Nemají vůbec žádné krabičky a troje páry papučí špatné velikosti. Začíná se mě zmocňovat panická ataka. Tak takhle to tedy bude? Zbytek prázdnin strávíme sháněním těch pár věcí, které opravdu nikde nemají?

A pak to bude ještě horší. V září budou chtít obaly na sešity. U nás v papírnictví už na to vyčlenili paní prodavačku, která stojí u regálu s obaly a zoufalým rodičům, kteří chodí se štosy učebnic, z nichž každá je jinak velká, zato žádná ve standardní velikosti, podává obaly, které by mohly pasovat. „Co tato?“ vylovila loni jedna maminka učebnici angličtiny. Paní prodavačka dumala, hledala a nakonec zvolila jeden obal: „Když si ho tady, tady a tady přehnete a slepíte izolepou, tak to bude dobré.“ „Hmm,“ odtuší maminka, „to to rovnou můžu zabalit do balicího papíru.“ „Hmm,“ zamyslí se paní prodavačka, „to asi ano.“ Hloupé učebnice. A stejně se ty obaly… nejpozději na podzim… tak jako ty papuče… začnou rozpadat. Ach jo.

Kamarádka měla pravdu, neříkat to, zítřek má své vlastní starosti, zbývá ještě čtrnáct dnů!

Další informace