Krásy češtiny

„Třetí třída, to už bude takové složitější, víte,“ sděluje nám opatrně paní učitelka na třídních schůzkách v září. Nervózně se na sebe s vedle sedící Romčou podíváme. Tak složitější. Jako že doteď to byla pohoda? „Tretí trieda, to už nie je iba hrajkanie,“ nabádá nás také známá, která má dceru na stejné škole.

Ovoce poznání se dostavuje o pár týdnů později. Známka, která se skví pod diktátem, je poněkud bachratější než obvykle. „Teče nám dřes. Dědeček natřel plod.“ Tak, teoreticky mohl dědeček nějaký plod také natřít, ale není to asi to, co paní učitelka chtěla slyšet. Snažím se vysvětlit rozdíl mezi psaním plodu a plotu, ale připadám si jako Helena Růžičková, která vysvětluje, jak se píše svatební košile, slyším d, píšu t. Napadne mě spásná myšlenka: „Řekni si vždycky jiný tvar toho původního slova a ono vyleze, co tam máš napsat. Třeba… (nemůžu si na nic vzpomenout), třeba… když je žabka a ty nevíš, jestli tam je p nebo b, řekneš si žabička a ono ti to pomůže.“ „Hmmm,“ vypadá dcera poněkud skepticky.

Další diktát má podobný výsledek jako ten první. Kůň zařechtal. „Proč sis neřekla jiný tvar, aby sis to odvodila?“ „Ale já si ho řekla,“ je se sebou spokojena dcera, „řekla jsem si, že koník zařechotal.“ „Že koník co? Zařechotal? A to je jako co?“ „No, prostě zařechotal,“ nic si z horší známky nedělá. „Ale musíš si říkat slova, která existují, ne si vymyslet vlastní!“ nabádám ji zoufale. „To neexistuje? Já myslím, že existuje,“ tvrdí sebejistě. No, tak to pak těžko.

Dalších zajímavých známek z češtiny se nakrátko zbavujeme tím, že už z párových souhlásek diktáty nepíšou. Ovšem bude to ještě horší. „Čekají nás vyjmenovaná slova,“ lehce nervózně se usmívá paní učitelka na dalších třídních schůzkách. Zhoupne se mi žaludek, vzpomenu si totiž na dceru mamčiny kolegyně, která svého času napsala lytka místo Lidka. Bude to nás u nás podobné?

Jasně že bude. Za úkol mají cvičení v pracovním sešitě. „Hele, než začneš, umíš ta vyjmenovaná slova?“ ptám se opatrně. „Jasně, být, bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, Přibyslav." No vida, to půjde.

Má radost je ovšem ihned ušlapána: „Mami, proč se ve slově býk píše tvrdé y? To je proto, že dobytek je taky s tvrdým y?“ Jajaj. O čem se to vůbec bavíme? „Ne,“ děsím se, „býk a dobytek nemá v tomhle nic společného.“ „Jak to, že ne,“ nechápe, „býk je přece dobytek.“ „No to jo, ale prostě v češtině se to tak nebere. Býk je prostě s tvrdým y, ale nemá to nic společného s dobytkem.“ „A proč ne,“ nedá se, „proč je teda zrovna býk s tvrdým y?“ Hmm, to je dobrá otázka. „Já nevím,“ přiznám na férovku, „prostě to tak někdo určil.“ „A proč to tak někdo určil? A kdo? A proč zrovna býk je s tvrdým?“ „Víš co, nehledej v tom žádnou logiku.“ Hmm, to je dobrá rada pro děti, které pak mají o hodinu později matematiku, kde je vedou hlavně k logice. „Jdi radši dělat ten úkol,“ vymotám se z toho.

Za chvíli přijde. Chce se mi brečet, ale nakonec se hystericky rozesměju. Na louce roste bílí. Helena má býlý svetr. Neváží si dobrého bidla. A ještě k tomu navíc tajenka! Potok, který pramení v horách, je Bistřice. Rostliny bez dřevnatého stonku jsou bilyny. Kočí má byč.

„Co to, pro všechno na světě, má být? Víš, co je to býlí, které roste na louce?“ „Ne, to netuším.“ „No to je přece odvozené od byliny!“ začínám mít zvýšený hlas. To je ovšem rada nad zlato, když i byliny napsala úplně špatně. „A víš, co je to bydlo?“ „Bidlo? Jasně, to je takový ten dřevěný kůl, co má člověk, když jede na voru,“ praví moje vodní skautka. No, koneckonců, proč ne. Nějaký vorař si nemusí vážit dobrého bidla, to je pravda. Jen si nejsem jistá, jestli pro to paní učitelka bude mít dostatek humoru.

Jediné moje štěstí je, že mám dnes večer schůzku s kamarádkami a perly v úkolech bude dcera opravovat s manželem. Jak to tak vypadá, lásku k češtině zdědila po něm. Budou si rozumět.

Když po schůzce přijdu, děti už spí. Ještě mrknu do sešitu. Bidlo, bilyny, byč a spol. jsou opraveny. Zkontroluju poslední cvičení. Ze slova „hromobití“ vytvořte další slova. Dva řádky jsou plné sofistikovaných výrazů. Rom, brom, bor, hobit, robot, mor. Zdá se mi to nějaké divné. Ráno se ptám dcery: „Ten úkol s tím hromobitím, to jsi dělala ty?“ „Ne, to za mě napsal taťka,“ mrká bezelstně.

No vida. Taky řešení. Aspoň si člověk ušetří nějaké ty nervy.

Další informace