Jak v tom umět chodit

Kontrolní otázka: Kdo nejlépe uspoří peníze tak, aby to bylo rychlé, snadné a bezbolestné?

1) Ten, kdo vydělává mnoho a neutratí zas tak moc

2) Ten, kdo skvěle ovládá umění šetřit v mnoha oblastech

3) Ten, kdo na to má kukuč a umí v tom chodit

Správná odpověď: 3).

Zatímco já šetřím peníze tak, že nekupuju blbosti, půjčuju si oblečení pro děti od kamarádek, plánuju nákupy, aby nám v lednici nic nepřebývalo, a v létě jezdím pod stan, mojí bezmála devítileté dceři stačí modré oči a zoufalá vizáž kocourka ze Shreka.

Před nějakou dobou jsem ji poslala do obchodu pro čtyři cibule a svěřila jí dvacet korun. Opatrně jsem připustila, že si může koupit něco malého, ale opravdu malého, aby jí to do té dvacetikoruny vyšlo. Za půl hodiny sleduji z okna, jak dcera houpavým krokem přichází domů, v jedné ruce má sáček s cibulemi a obal od čokoládové tyčinky Milka a ve druhé ruce Kinder bueno, z kterého mohutně ukusuje. Čísla nesedí.

„Tady máš ty cibule,“ hlásí rozšafně ode dveří. „To ti vyšlo do dvaceti korun?“ ptám se nevěřícně. „Nevyšlo,“ krčí rameny. Polije mě horko. To je přesně ta situace, u které doufám, že ji nikdy v obchodě nezažiju (naposled před pár dny v papírnictví. Následovalo mé zmatené blekotání: „Promiňte… mohu si to tu nechat… já si jen skočím… nevíte, kde je bankomat?“ za pobaveného úsměvu obou prodavaček). „Jak nevyšlo? Kolik to stálo?“ lustruji.

„Dvacet osm.“ „No to teda… Cos dělala? Proč sis kupovala tolik sladkostí? Jak nevyšlo? No a cos dělala?“ děsím se. „Co bych dělala. Pán za mnou to doplatil,“ odpovídá s naprostou lehkostí. „Jak doplatil,“ zvyšuji hlas. Následuje kázání o tom, jak si vždy promyslíme, co koupit, tak, aby nám peníze stačily, neděláme dluhy, atd. atd. Dcera chápavě přikyvuje.

Za pár týdnů paní učitelka ohlásí, že se ve středu jede na florbalový turnaj do nedaleké vesnice. Žáci potřebují dvě půlhodinové jízdenky na autobus. Protože dcera chodí do školy i ze školy kolem jízdenkového automatu, trafiky i samotné velké prodejny dopravního podniku, svěřuji úkol koupit jízdenky jí. Už v pondělí. Odpoledne se ptám: „Koupila sis ty jízdenky na emhádé?“ „Nekoupila. Já jsem zapomněla,“ dozvídám se typickou odpověď. „Tak zítra, zítra si je nutně musíš koupit!“ V úterý odpoledne mám stejný dotaz: „Koupila sis ty jízdenky na emhádé?“ Odpověď je však bohužel také stejná. „Ne, já jsem zapomněla.“ Opět zvyšuji hlas a přichází další kázání o zodpovědnosti za stupidní malé úkoly.

Ve středu ráno jí promlouvám do duše, protože tohle ráno je poslední šance. Dopoledne už jedou. Odpoledne dcera přichází a vypráví o turnaji. Na závěr líčení se neopomenu zeptat: „A co ty jízdenky, koupila sis?“ „Ne,“ zavrtí hlavou. Pokouší se o mě mrákoty. „Jak nekoupila? To jsi jela načerno?“ „Nejela,“ vykulí oči, „představ si, šla jsem do školy, no a ty jízdenky jsem si nekoupila. A pak jsme stáli před školou, už jsme měli jet, no a ve mně hrklo a nahlas povídám: Nekoupila jsem si jízdenky! A byl tam tatínek od Aničky Nováčkové, a ten se nabídl, že mi pro ty jízdenky k automatu zaběhne (při představě pana Nováčka, vysokého, vždy elegantně oblečeného pána s mírnou nadváhou, jak spurtuje k automatu, který není úplně blízko škole, mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou). No a tak mi pro ně zaběhl.“ „A dala jsi mu peníze?“ zeptám se z posledních sil. „Ne,“ zavrtí nechápavě hlavou, „Anička říkala, že JEJÍ TATÍNEK RÁD POMÁHÁ LIDEM A NIKDY ZA TO NIC NECHCE.“ Pokouší se o mě hysterický záchvat a zvažuji, že začnu chodit kanály. Rázně instruuji dceru, aby dvacet korun zítra dala Aničce, výslovně řekla, že to je pro tatínka a už se o nich nikdy nezmiňovala. Jdu si udělat horký čaj a začíst se do detektivky o vrahovi z vilnosti.

Večer si pak vzpomenu, že nám nedávno říkal kamarád, jak letěl letadlem do Británie a objednal si u letušky oběd. Ona mu ho donesla, on ho snědl, ona chtěla libry a on jí řekl, že si myslel, že podávají jídlo zdarma. Také to doplatil jakýsi gentleman ze sedadla za ním. Tak takhle se to dělá, abyste věděli!

PS: Před pár dny jsem potkala pana Nováčka v IKEA. Dokonce mě ještě zdraví. Dokonce pozdravil jako první. 

Další informace