Krásy kempování

Krásy kempování, které spočívají zejména v tom, že kromě okolní přírody si člověk užije třeba několikanásobnou dvousetmetrovou cestu na toaletu během noci či slimáky lezoucí v prostoru mezi vnitřní a vnější stěnou stanu, jsme okolí prezentovali zasvěceně a s láskou, a proto se k naší letošní cestě na Šumavu rozhodli přidat i kamarádi. Vyrazíme hned první den prázdnin!

My čtyři dospělí si to užijeme zejména diskusemi, hraním stolních her a ochutnávkami moravského vína, naše dcera Kristýna a jejich Nikola jsou už léta dvojka, která dělala vrásky kdysi učitelkám ve školce a teď ve škole, a jejich Adámek je pro jistotu, ač pouze šestiletý, oženěn s naší Bárou, aby bylo pouto dokonáno. Naše Majda je pak doplněk na okrasu, kterému ve volném čase holky lakují nehty a převlékají do princeznovských šatiček.

Těšíme se, a tak pokaždé, když je nějaký průšvih v práci nebo ve škole, se s Romanou uklidňujeme zprávami: Už jen 52 dní do Šumavy. Už jen 30 dní do Šumavy!

7 dní před odjezdem: Chystáme se v Decathlonu koupit kempovací židle a stůl. Půl dne strávíme přejížděním mezi různými pobočkami, abychom doladili správný počet židlí a správný stůl. Systém nebo člověk, který doplňuje na internet informace o tom, jaké věci jsou ve kterých pobočkách skladem, má evidentně nevychytané mouchy.    

5 dní před odjezdem: Spřádáme plány, plánujeme itineráře a především se všichni hrozně těšíme! Romana se zmiňuje, že jejich spacáky pamatují Husáka na Hradě, což mě mírně znejistí a nenápadně naznačím, jestli by si nechtěli pořídit novější kousek. Prej ne, daj si do něj kdyžtak larisu. No nazdar. Vybaví se mi ty rosničky z televize, jak vždycky hlásej, že na Jezerní slati nebo na Horské Kvildě bylo minus dvacet, a to během jara nebo podzimu.

4 dny před odjezdem: Předpověď je značně nelichotivá. Má být zataženo, některé dny pršet, a každopádně pěkná zima. Romana vypadá lehce skepticky.

3 dny před odjezdem: Bára má teplotu. Doufám, modlím se a peru potřebné oblečení.

2 dny před odjezdem: Bára je v pohodě, jde normálně do školky. Ještěže tak! Odpoledne dostává teplotu Majda. Zvedá se mi z toho všeho žaludek. Kdo má mít na to nervy? V noci Majda zvrací. Doufáme a modlíme se, to přece není možné, aby to krachlo!

1 den před odjezdem, poslední den školy: Vysílám Kristýnu s květinou a složkou na vysvědčení do školy. Romana bere naši Báru do školky. Nemám to srdce jí ráno říct, že asi nejedeme. Majda ovšem vypadá lépe, teplotu už nemá a taky už nezvrací. Kristýnu ze školy přiváží Romana (ne, není řidičkou taxislužby, jen je hrozně hodná) a tázavě se na mě dívá. Odpovím, že dám vědět. Odpoledne už je Majda veselá, pobíhá bytem a snáší věci na hromadu. Rozhodnuto, jedeme. Balíme, píšu poslední věci do práce, uklízíme.

Jako tradičně Jarek večer hudrá, že je absolutně, ale absolutně nemožné, aby se všechny věci do auta vlezly (všecko mu to odkývám, tohle říká vždycky, fakt vždycky!, a vždycky se nám všecko vlezlo). Z plánovaného pár těstovin, pár omáček je bedna jídla, nevím, kdo to všecko nakoupil, Bára si chce vzít obrovský polštář ve tvaru ovce, což dovolím, zatímco Kristýně za mohutných protestů vyndám z batohu globus.

Upozorňuju Jarka, že hlavně je třeba vzít krosnu na Majdu. Odpoví, jestli myslím to nosítko a kouká jako bejk. Kvůli tomuhle dvojímu názvosloví jsme ji zapomněli vzít na poslední dovolenou. Nechám toho a osobně si ověřím, že krosna/nosítko doputovala do auta.

První den Šumavy (!!!): Ráno je naplánováno vyjet v sedm, což znamená, že před osmou vyjíždíme. Protože Romana a spol. jsou zhruba stejně tak dochvilní jako my, předpokládám, že jedeme zhruba stejně. Náš Volkswagen Touran je pln, ale samozřejmě se všechno vešlo. U MOLu nabereme a fičíme směr Brno – Humpolec – Tábor – Písek. V Písku si domluvíme sraz, máme v plánu poobědvat v indické restauraci. D1 docela ujde, u Humpolce sjíždíme, v Písku parkujeme a za mohutného objímání se všichni sejdeme. Míříme do restaurace, někdo si nedal moc práce se značením, takže bloudíme, nakonec najdeme, na chodbě hrozně smrdí záchody, všichni se na mě hrozně dívají, ale já věřím, že jídlo bude super, a taky je, akorát jsme to nějak nevychytali a porci pro dva jsme si objednali každý sám. Jsme nacpaní jak kachničky.

Cesta z Písku je zajímavá, naše navigace si usmyslela, že nám ukáže krásy Šumavy, a jedem tak po nějakých polno – lesních cestách, samý kopec nahoru a kopec dolů, zatáčka tam a sem, no jet ještě chvíli, nevím, co by na to ten oběd. A pak už najíždíme ke kempu, juchů, po čtyřech letech jsme zase tady! Nacházíme dostatečně velký plac a stavíme stany. Zatímco my máme náš pomenší pinguin postavený za deset minut, Romana s Michalem maturují u colemana velikosti hangáru. Naštěstí počasí docela ujde. Večer si děti hrají, my hrajeme Bang a pexeso – zajímavý souboj je pouze mezi Romanou a Jarkem, my s Michalem nejsme s to nasbírat víc než pár dvojic.

Druhý den: Probouzím se osvěžena a v sedm ráno si jdu dát sprchu – to tady člověk musí, jinak neteče teplá voda. Zatímco jiné kempy mají sprchy na mince, tady je to zadara a teplá voda vždy ráno byla. Časy se ale mění, myju se v něčem vlažném, co se v krátké chvíli mění na ledovou. Vše korunuje výhrůžný papír, který je přilepen na dveřích sprch: Teplá voda teče pouze od 17 hodin!!! No nazdar.

Sedíme u stolečku. Najednou se z vedlejšího stanu ozve kvílení, vynoří se Romana v šedozeleném provedení s vaky pod očima a fňuká, že celou noc klepala kosu a vůbec se nevyspala. Uklidňujeme ji, dostane kávu a spřádáme plány, kde tady koupit spacák.

Vyrážíme na Čeňkovu pilu a chystáme se na krásnou cestu okolo řeky Vydry. Je chladno, ale naštěstí neprší. Cesta příjemně ubíhá, nicméně Turnerova chata je poněkud plná, obsluha zmatená a Vydrýsek, ta vydra z večerníčku, ve výběhu vůbec není, což děti naštve. Rozhodujeme se, že my s Romanou a dětma vyrazíme už zpátky, zatímco chlapi to vezmou ještě na Antýgl. Večer dostává Michal svalovou horečku. Romana se na noc balí do skoro všeho oblečení, co s sebou má.

Třetí den: Michal nevypadá moc dobře, takže se rozhodujeme pro odpočinkovější variantu. Děti pořád hučí, že chtějí na exkurzi do sklenárny (myslí sklárny) a tak jim jejich přání vyplníme. Pak navrhuju, že bychom se mohli zajet podívat na soví voliéry. Poté, co je najdeme a pěkně zaplatíme mastné celodenní parkovné, se dozvídáme, že sovy mají v pondělky zavřeno. Že hrady a muzea, to chápu, ale proč sovy? Místo toho tedy míříme na slatě.

Čtvrtý den: Dnes hrad Kašperk. Pak se rozšoupnem v cukrárně, kde oslavíme Majdiny narozeniny. Večer jedeme do Sušice nakupovat, zásoby chipsů a sladkostí už totiž došly. Teplá voda neteče už vůbec. Obdivuju všechny, kteří se koupou v té ledové. Já na to nemám.

Pátý den: Výlet do Reichu do zvířecích výběhů. Pěkné, prostě Němci. Ordnung. Cestou zpátky stavíme na hradě Velhartice, prohlídku už nestihneme, ale mají tu krásnou výstavu o českých zemích v době Lucemburků. Zatímco si ji prohlížíme, nad hlavou se nám rozezní rány. Koukáme ven, padají kroupy jak třešně. Máme lehkou obavu o naše auta a těžkou obavu o naše stany. Zřejmě jsem nezvolila vhodnou obuv, brouzdat kroupami v sandálech je trochu nepříjemné. Auta a stany vydržely.

Šestý den: Kamarádi si chtějí dát leháro den, zatímco Jarka láká túra. Pro dnešek se tedy dělíme a my jdeme k jezeru Laka. Holky sice chvíli hudrají, ale pak je nadchne krásná příroda a lekce z historie. O zaniklých vesnicích a o tom, co je hraniční pásmo. V jezeře plavou kachny, což také přispívá k dobré náladě. Ve sprchách sporadicky teče i teplá voda, nikdo ale neví kdy. Romana má nový spacák.

Sedmý den: Dnes máme desáté výročí svatby. Večer plánujeme menší oslavu, přes den bude na programu hrad Rabí. Niki ztratila brýle a Romana nepůsobí, že by kvůli tomu měla optimistickou náladu. Kristýna si vzpomene, že Niki brýle odložila v kempu na kameni u vody. Dobří lidé nicméně ještě nevymřeli, protože brýle někdo našel a předal na recepci. Hrad Rabí je pěkný, dám si bramborák, a pak už se stavujeme do obchodu pro mňamky a slavíme.

Kristýnka si stěžuje, že jí je špatně, a pak zvrací. Nestíháme hledat pytlíky. Tak přece, faraonova kletba dostihla i nás. V noci zvrací už míň, zato se přidá průjem.

Osmý den bude válecí, aby se Kristýnka trochu vzpamatovala. Nikomu dalšímu naštěstí špatně není. Během dopoledne Kiki zregeneruje a jdou si tedy s Niki hrát. Po chvíli Niki přibíhá, že Kiki štípla vosa. Doběhnu, vytáhnu žihadlo, byla to tedy včera, a Kristýnka si stěžuje na svědění v tříslech. Během deseti minut má vyrážku úplně všude a leží jak Lazar. Než se dohodneme, jestli jet do nemocnice, vyrážka začne ustupovat. Odpoledne už je Kiki bez vyrážky a relativně v pohodě. Necháváme ji tedy s Jarkem v kempu a se zbytkem jedeme opět nakupovat do Sušice, protože dnes má Áďa narozky a budeme slavit. V Sušici sledujeme, jak se nad kempem houfují mraky a Michal s Romanou doufají, že jim kdyžtak Jarek zavře stan. Přijíždíme do kempu, nad kterým se prohnala průtrž s kroupy. Jarek zavřel náš i jejich stan, jenže na něco zapomněl a ve stanu je asi kýbl vody. Slavíme!

Devátý den: Jedeme domů a to je tak pesimistické, že se rozhodneme, že tyhle prázdniny vyrazíme někam ještě jednou. Za Horažďovicemi nás potkají přívalové deště a nárazový vítr. Doprava stojí, kolem nás padají větve a stromy. Doufáme a modlíme se. Naštěstí dobré, pár posádek z aut vyleze a odstraňuje spadané stromy, abychom se hnuli, někdo mění kolo, protože najel na spadlou větev.

V Písku stavíme, chceme jít na oběd. Romaně a Michalovi se lehce vymstí jejich dobře vybavená mazda a rodinná připravenost. Náhradní klíč od auta, který s sebou vozí, sbalili někam do útrob zavazadlového prostoru. Mazda se však odmítá zamknout, když „ví“, že je uvnitř její klíč a pípá. Vybalovat všechny bágly se nikomu nechce. Romana se obětuje a místo oběda sedí v autě. Chudák. Majda má v restauraci hysterický záchvat.

Večer jsme doma. No řekněte, zažili byste to na dovolené v all inclusive hotelu? Nezažili. Doporučujeme, pokud máte rádi dobrodružství!

 

Dva dny po návratu: Střevní chřipka dostihla i mne. 

Další informace