Ostravský Impuls Week

Bylo to asi v březnu, když se nás náš kamarád Kristian, norský misionář žijící v Ostravě (rozhovor s ním jste si mohli přečíst v Nedělních listech 11/2012), zeptal, jestli bychom nechtěli být součástí Impuls weeku.

Tak o Impuls weeku už jsme slyšeli. Loni byl první ročník. Přijeli mladí lidé ze Skandinávie, dali se dohromady s mladými křesťany z místních sborů a vyšli do ulic, aby mladým lidem zvěstovali evangelium. Součástí toho samozřejmě byly koncerty, fotbalový turnaj, přespávání v tělocvičně. No jo, ale my už jsme staří! Tedy, ne až tak staří, ale spíš se závazky… V tělocvičně s ostatními spát nemůžeme, protože kvůli nočním hlasovým projevům našeho kojence by si ti ubozí seveřané museli dovézt i špunty do uší. Na koncert taky nepůjdeme, protože v době, kdy obvykle koncerty bývají, my čteme pohádky před spaním a chystáme večerní kaši.

Kristian se smál. Nemusíme mít obavy. Tentokrát bude Impuls week nejen pro mladé, ale i pro takové, jako jsme my. Mezi domy budou skupinky pro děti. My starší můžeme naopak navazovat kontakty s dospělými. Tak to nám spadl kámen ze srdce. Jdeme do toho.

Další kameny ale zůstaly. Kristian je misionář, ten má v popisu práce dělat misii. Z Bruntálu přijede pomoct pastor s rodinou, ten taky ví, jak na to. Ale co my? Jediné evangelizační akce, které jsme zažili, byly XcamPy ve Smilovicích, kde jsme se, stejně jako ostatní, schovali ve stanu a byli v roli konzumentů. Nikdy jsme nedělali dětské skupinky na sídlištích, jak se prý dělaly kdysi – skončily, než jsme stihli vyrůst. S naší střítežskou mládeží jsme neoslovovali další mladé ve vesnici. Nepamatuju si sborovou akci, která byla přímo zaměřená na to, že se půjde ven. Až teď. Jak to zvládneme? Co budeme říkat? A navíc, tady je Poruba. Skupinky dospělých, kouřících před domem. Děti, které někdo vypustí ráno do dvorů a ony dojdou k večeři. Rodičům je jedno, kde jsou. Budou mít o nás zájem? 

Poslední třešinka na dortu přišla asi dva dny před začátkem Impuls weeku. Kristian volal, jestli bychom nemohli ubytovat jednoho finského pastora se synem. No výborně. Beztak to bude velevážený biskup, bude mu šedesát a bude mít plnovous. Syn bude ještě vážnější a bude mu čtyřicet. Nepohrdnou naším obývákem ve veselých barvách? Není trapné uložit pastora na gauč v obýváku? Nebo na karimatku na zem? Budeme jim rozumět? Samozřejmě, že mluví anglicky – mluvíme ale my anglicky tak, abychom je pochopili? Já si nebyla jistá. Manžel si byl jistý - jemu a jeho „Maj flaur is bjutiful“ rozhodně rozumět nebudou.

Přišel den D a seznamovací akce. V našem týmu „starců“ byl Kristian se širší rodinou, manželé s Norska se dvěmi dětmi, dvě rodiny s dětmi z Bruntálu, my, a samozřejmě finský pastor – zhruba třicetiletý veselý člověk (bez plnovousu!), který se jmenoval Sebastian, měřil asi dva a půl metru a rozuměl mé blábolivé angličtině. Jeho synovi bylo šest, a když jsem ho prvně viděla, hrál na tabletu Angry Birds.

Přišel den DD – zahájení Impuls weeku. Dopoledne bylo zatím jen pro nás – měli jsme se sdílet, zamýšlet nad Biblí a modlit se. Jenže byl problém. Jeden z týmu přednášel své zamyšlení o Jozuovi. Anglicky. Přelouskávala jsem si ho do češtiny a zároveň se ho snažila tlumočit dceři. Norové tlumočili svým dětem do norštiny, Češi do češtiny, finský pastor do švédštiny (aby to nebylo takové jednoduché). Děti to nudilo a taky vymýšlely kulišárny. Modlit se nedalo. Všichni kojenci totiž pobrekávali. Tak tohle je náš tým? My máme něco dokázat? Přepadávaly nás pochybnosti a obavy.

Ale, stejně jako mnohokrát, se naše obavy rozptýlily. Když začala odpoledne skupinka, účastnily se jí nejen naše týmové děti, ale i děti, které odněkud přiběhly. Jistě, že některé zase odběhly, samozřejmě si občas mezi sebou povídaly a nevěnovaly až takovou pozornost výkladu. Ale mohly slyšet o Pánu Ježíši. Samozřejmě, že mnohem více dětí se účastnilo následujících sportovních her a grilování, které jsme pořádali, ale mohli jsme s dětmi navázat kontakty a aspoň trochu je poznat.

Poznali jsme také spoustu dospělých lidí. I na pískovištích se jde s lidmi seznámit a můžeme je pozvat na grilování a povídání, které je jen o pár metrů dál. A tak jsme se seznámili se Slávkou – ano, to je jedna z žen, která pravidelně sedí před domem a pokuřuje cigaretky. Zvala jsem ji, ať za námi za dům přijde. Nechtěla, ani za nic. Nakonec přišla mezi prvními. Poznali jsme také Martinu, milou prodavačku z blízkého obchodu, která má nemocného syna. Přinesla dětem melouny. Jen tak. A potkali jsme i Pepu, který skončil s prací v Praze a chystá se do Austrálie. Zná Kristiana, ale s křesťanstvím nechce mít nic společného. A tak jsme se divili, že dorazil každý den v týdnu, aby byl s námi. Přišel i na manželský večer, i když je sám.

Nejvíc mě ale zaujalo to, co mi řekla Slávka. „Víš,“ povídá, „já na Kristianovi a na vás oceňuju, že jste normální.“ Když se Kristian přistěhoval do vchodu, kde Slávka bydlí, uměl česky asi jen „Ahoj“. Přesto se nestyděl a nemíjel ji jen tak, jak se někdy ve velkých městech stává. Pozdravil. Pak se představil. A za nějakou dobu se jí ptal, jak se daří. Jak se má. Co dělá. A postupem času, když se naučil česky víc, si sednul s ní na tu lavičku, kde si dávala večerní doušek. A začal si s ní povídat. I o tom, že je křesťan. A že Ježíš ji má rád. My někdy trpíme dojmem, že ze sebe musíme všechno vysypat hned i s dlouhým svědectvím. Nebo že musíme lidi nejlépe odtáhnout za rukáv do kostela. Ale, podle toho, co říkala Slávka, by ji právě to odradilo.

Může to být takovým povzbuzením pro vás – kteří máte obavy jen tak před lidmi vysypat, že jste křesťani, a to znamená to a to…, nejste si jistí, jaké svědectví z vašeho života máte vyprávět, nevíte, jestli jste vlastně dost dobří, abyste lidem mohli říkat, jak mají žít. Lidé nepotřebují slyšet, jak se vymezujete, že jste JINÍ, protože to zní, jako byste byli LEPŠÍ. Jako lidé máme podobné starosti – o to, jak zvládneme další rok školy, jestli naše děti budou spokojené v kroužku kytary, jestli i za půl roku budeme mít práci, jestli ušetříme na dovolenou. Staráme se s dětmi nad úkoly, chodíme na nákupy, doufáme, že nebudeme nemocní a v televizi nám běží stejné zprávy. V tomto jsme stejní. Rozdíl je v tom, že zatímco lidé, kteří nejsou křesťané, si dělají starosti o své zdraví, bojí se smrti, dumají nad smyslem života, my to máme jasné. A z toho můžeme těžit.

Najděte i ve vašem okolí Slávky, Martiny a Pepy a začněte si s nimi povídat o tom, co nás spojuje – podivme se nad počasím, situací v Egyptě, popovídejme si o dovolené, pochvalme fotky dětí a vnuků. A až bude vhodná chvíle, a Slávka si posteskne, že nějaká sousedka ve vedlejším vchodu zemřela, můžete jí šetrně sdělit, jak to vidíte se smrtí vy. A nebo, až se Slávka zeptá, proč nekouříte, můžete jít vysvětlit, že věříte, že vaše tělo vám dal Bůh a proto ho nechcete ničit.

To jsme si odnesli z Impuls weeku my. Na začátku byly obavy (mnoho lidí z týmu), jak všechno zvládneme. Na konci zjištění, že Bůh celému týdnu požehnal. Ačkoli předpověď počasí byla špatná, nakonec ani jednou nepršelo. Poznali jsme spoustu dětí, které se od září mohou začít setkávat v dalších dětských skupinkách. Potkali jsme i dospělé, které, doufám, uvidíme na rodinných setkáních. Prosím, modlete se za tyto lidi a za službu v Ostravě. A připojte se k podobné akci. Nebo ji uspořádejte. A oslovte své blízké, spolužáky, spolupracovníky a kamarády. Bude to velkým požehnáním nejen pro ně, ale věřte mi, i pro vás.

Další informace