Vánoce kdysi

Již před deseti lety jsem vzpomínky mé maminky zapisovala. Před dvěma lety je pečlivě s maminkou porovnávala a byly úplně stejné, čili mohu říci pravdivé. To jsem nevěděla, že budu upoutána na lůžku pod kyslíkem. Bůh je tak dobrotivý a chce mě tu ještě mít užitečnou. Já tak pod jeho ochranou mohu psát, jak se slavily křesťanské Vánoce.

Maminka s dědou a šesti sourozenci s druhou maminkou neměli někdy co dát do úst. U nich si podávaly ruce bída s nouzí. Maminka měla jedny šaty, jednu košili a jedny kalhotky. Navečer je oprala, na kamnech usušila a ráno šla v čistých, třeba do kostela na vánoční bohoslužbu. Chodili také každou neděli na obyčejné bohoslužby, přijímání, Boží tělo, Křížové cesty, ranní bohoslužby, zpověď a Májové. To je aktivit. Zdá se mi, že u nás je toho také moc. Každá víra se chce líbit Bohu. Já ty aktivity znám, protože maminka byla rozená katolička. Já už jsem po tatínkovi evangelického vyznání. Maminka měla s vírou v celé rodině převeliké problémy. To, dá-li Bůh, až někdy jindy.

Před Vánocemi se šlo jak u katolíků, tak evangelíků ke Svaté večeři Páně. Jediný, kdo si to dobře pamatuje, je můj manžel, který byl katolík. Povídal, jak on, jako mladý kluk, se zpovídal. Nejhorší bylo vymyslet si takové hříchy, aby dostal rychlé rozhřešení, odříkával si své otčenáš, zdrávas, odpočítal je na kuličkách růžence a rychle mezi kluky.

Byla hrůza poslouchat jejich výmysly. My, evangelíci, věříme jinak. „Jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi je Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny.“  Tak je to Bibli, 1. Tim. 2, 5-6. Jenže já jsem u babičky, maminčiny maminky, nikdy Bibli neviděla.

Nyní už k samotným Vánocům: Normálně se svítilo petrolejkami, ale na Štědrý den se dal na stůl ten nejkrásnější ubrus a bílá svíčka jako symbol světla. Petrolej, kterým se svítilo, používal s velikým úspěchem můj tatínek k léčení angín a jiných podzimních nemocí. Stačily tři hlty a byl zcela zdráv. Nás, děti, takto léčil. Raději to ani nezkoušejte, je to odporné. Mezitím, co jsem na to vzpomínala, tatínek dával do všech oken v domě malé svíčky a dozdoboval stromek. Mladší sestra a bratr podávali ozdoby. Maminka dovařovala jídla, já chystala talíře, lžíce, příbory, skleničky, oplatky, šulky, cukroví. Bratr s tatínkem rozsvítili stromek, který ještě nespadl pod tíhou jeho oblíbených baňkových ozdob. K němu přistrčil papírový betlém. Tatínkovi nechyběl med, který mu dávaly včelky, a chléb, na který musel v potu tváře pracovat jako havíř. Pak ještě přinesl velkou ošatku s obilím a luštěninami jako symbol práce celé rodiny. Někdo z dětí zkontroloval, zda ptáčci mají v krmítkách semínka a lůj. Měli jsme to pěkně rozdělené. Nic se prozatím nerozbilo. Žádné neštěstí podle pověr nehrozilo. To hlavní a potřebné pro nás přinesl tatínek a začal číst z Bible, Lukáš 2, 1-20: „I stalo se v oněch dnech…“, psané švabachem. Díky ní jsem se jako mladá holka naučila číst švabach. Tuto Bibli maminka denně hledá a také mnohokrát za den pro ní jde domů. Ta se prostě ztratila. Byla to Bible stará a památná. Pak jsme se modlili a zpívali „Tichou noc“, „Nesem vám noviny“. Všichni jsme pozvedli číše a maminka s tatínkem měli víno, děti pěčkovou vodu. Byla to šťáva ze sušených, uvařených jablek, švestek a hrušek. U stolu nás sedělo 5. Během večeře nesměl nikdo od stolu odejít. To by pak musel odejít do světa. Horší bylo, když někomu chyběla lžíce. Podle pověr to znamenalo úmrtí. Maminka to zachraňovala, co chybělo, tak podávala na stůl.  Pak už se nosila hlavní jídla. Maminka hledala na stole místo pro koláče, jablíčka a jiné ovoce, které už nenašla. Postavila je spolu i s ořechy, které se zkoumaly, jestli budeme v jednotlivých čtvrtletích zdraví a u jablíčka, jestli máme hvězdičku, což bylo zdraví také. Tatínek z každého jídla po lžíci odebíral a dával do ošatky pro dobytek. Po večeři s tím šel do chléva. Maminka ještě před večeří poslala babičce, dědečkovi a sourozencům, kterých bylo šest, od nás štědrovečerní večeři a dárky. I během týdne maminka navařila a poslala jím jídlo, aby se najedli a neměli hlad. Z polévek, rybí nebo hrachové, se neubíralo. Z tatínkových sladkých jídel, nudlí s tvarohem, mákem a krupičky s kakaem a všech ostatních jídel jako fazolový a bramborový salát se ubíralo. Každý musel ze všech jídel alespoň ochutnat. Svíčky pomalu dohasínaly a my, jako ještě malé děti, pobíhali s oplatkem politým medem a nutili ostatní, aby si ukousli na důkaz lásky v příštím roce. Ráno se šlo do našeho kostela v Těšíně. Můj dědeček byl vyhlášený švec. Opravoval boty a hlavně šil holínky. Hodně ševců přišlo o práci, když Baťa začal chrlit levné a pěkné boty. Můj tatínek vyčinil kozí kůži a děda mi ušil bílé střevíčky a z vojenské deky mi ušil válenky, ve kterých jsem chodila v zimě pěšky do kostela. Pro nás, malé děti, bylo těch 8 km daleká cesta. Často nás na střídačku nesli na zádech až k nemocnici, dál už ne. Přišli jsme do kostela a někdy nebylo kam sednout, jen občas zbylo jedno místo. Židle po stranách už byly skoro obsazené. Do volných lavic jsme si nemohli sednout. Za ty už někdo zaplatil lávkovné. Volné místo se mohlo obsadit až po kázání. Náš tatínek čekal v pořadníku dva roky, než dostal svoje dvě místa. Když jsme do kostela nešli nebo z jiných důvodů přišli pozdě, místa jsme měli do kázání, po něm už ne. Mně se v našem kostele vůbec nelíbilo, žádná nádhera. Naše stařenka mně vzala do katolického kostela na Boží tělo a Křížovou cestu, jen občas se pro mě zastavila. Tatínek to neměl rád, vždy nám vysvětloval, proč ta skromnost v našem kostele. Občas se mi tam líbil velký kříž a galerie. Týden po štědrém večeru už byl Nový rok. Pranostika říká: „Na Nový rok, o slepičí krok“, jsou ještě jiné, které maminka zná dokonce ve svých 102 letech. Na slavnostním setkání občanů čtyř obcí v pranostikách vyhrála. Stačí jen naťuknout a začne: „Únor bílý, pole sílí“, „Březen, za kamna vlezem“, „Duben, ještě tam budem“, „Až bude máj, vyženeme kozy v háj“, „Studený máj, v stodole ráj“, „Na Svatého Řehoře, čáp letí od moře, líný sedlák, který neoře“. Na Nový rok jsme chodili babičkám a dědečkům vinšovat. Učili jsme se dlouhé vinše, protože čím delší vinš, tím lepší vinšovník. Kdo přišel ráno první, dostal nejvíce. Často jsme vstávali ve čtyři ráno a šli k babičce na Zalenží. Stařenka, takový věchýtek, potácela se od postele ke kamnům a nahřívala cihlu, aby jí bylo teplo. Začali jsme první vinš z Janovic:

„Paní mámo, na tym srubě, hniju vám tam jabka hrubě, ditě vy jich přebírať, byste nám tež mohli dať, nedávejte nám jednoho, bo se sbijem kolem něho. Dajtě nám dva nebo čtyry, ať se s nimi podělimy“.

Vinše byly legrační: „Vinšujem vám vinš, motě v piecu gynš, a na plotě kohuta, motě Janka huncvuta“. Ten je z našeho kraje. Byly vinše i velmi dlouhé, ale ty jsem nějak zapomněla, a moje maminka, skoro 102letá, už to neví, aby mi řekla, jak to bylo, když mě to učila. Před dalším vinšem několik maminčiných pranostik a pořekadel: „Láska hory přenáší“, „Když ti někdo vezme kabát, dej mu i svou košili“, „Svatý Matěj ledy láme, nemá-li je, nadělá je“. Poslední vinš: „Vinšuju vám štěstí zdraví, svaté Boží požehnání na ten nový rok. Nejen na tento rok, ale na delší časy, abyste se dočkali Krista Pána napřesrok“.

Naši předkové tento krásný zvyk měli, že se v novém roce navštěvovali a šťastného nového roku si přáli. My vám také přejeme hodně štěstí, zdraví a hojnosti Božích požehnání. Také jsme chodili vinšovat na Tři krále. Byli jsme tři sourozenci. Maminka nám pomohla s oblečením a šlo se: „Na Tři krále, o krok dále“ – pranostika. Vinš: “My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví přejeme vám, štěstí zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka. Daleká je cesta naše, od Betléma do salaše. A ty černý, co tam vzadu, vystrkuješ na nás bradu, slunce je toho příčina, že je má tvář opálená“. Tento vinš se zpívá a králové tlučou hůlkami o zem do rytmu a chodí za sebou po kruhu. Jaké poučení z dětského vyprávění? No přece maminčino „Chovejte se všude slušně jako v kostele a v kostele jako v nebi.“

Další informace