Dětský klub v Ostravě

Vše zřejmě začalo kdysi úplně nenápadně, když na jednom stanování ve Smilovicích byla přednáška o projektu pro Ostravu, kde účinkující hovořil o tom, že v Ostravě je hodně lidí a hlavně dětí, které nikdy neslyšely o Bohu a v některých částech Ostravy nemají ani pořádně možnost se k Božímu slovu dostat.

Tehdy jsem ještě ani nevěděl, že budeme bydlet v Ostravě a budeme mít tři děti. Lépe řečeno tehdy jsem neznal ani svou manželku. Jen jsem si pomyslel, že tak blízko od nás je tolik lidí, kteří potřebují slyšet o Bohu. Sám jsem byl jedním z těch, kteří nevěděli, jak na to a spíš tápali, v čem jsou dobří. Netušil jsem, že bych nějak mohl pomoci i já, přitom, jak jsem později sám zjistil, v Ostravě je opravdu hodně dětí, které neznají, kdo je Ježíš. Navíc mnohé jsou ze sociálně slabých rodin nebo z rozvedených rodin a ve svém životě hledají nějaké světlé místo.

Uteklo pár let, my měli malou Barču, která se narodila druhá v pořadí, a začali jsme tušit, že naše dny strávené každý pátek odpoledne až do večera „pod lampou“ na mládeži ve Stříteži jsou u konce. Když se ve Stříteži pořádala párty, kterou se zahajoval klub pro místní mladé nevěřící lidi, věděli jsme najisto, že je to pro nás spíš párty rozlučková. Hlavně pro mě to znamenalo konec sedmnácti prima let, kdy jsem poznal i Janku.

Ale Bůh věděl, že nás to trápí a konal, aniž bychom to čekali. Na párty byl mladý misionář z Norska Kristian Lande, který měl slovo pro mladé, a hádejte, kam se krátce před tím s rodinou nastěhoval? Do Ostravy-Poruby, poměrně malý kousek od nás. Někteří z Vás ho již znají díky článkům z Nedělních listů nebo osobně.

S dalšími lidmi se v Porubě snaží vybudovat nový sbor. Krátce na to nás pozvali k sobě domů, abychom se víc seznámili. Chvíli bylo „mrtvé“ období, znali jsme je, ale nevěděli jsme, co to pro nás bude znamenat. Další rok v létě nás požádali, jestli jim pomůžeme s pořádáním misijního týdne Impuls week, který měl být toho roku v Ostravě nejen pro mladé, ale i pro rodiny s dětmi. Na konci prázdnin měla tato akce pokračovat pravidelným klubem pro děti. Ke klubu pro mladé měl tak přibýt i klub pro děti od pěti do dvanácti let. Oslovovali jsme tehdy rodiče a děti, kteří chodili na dětské hřiště vedle místa konání, zda s námi chtějí hrát hry, poslouchat příběhy a grilovat. Měli jsme pro ně i malé Bible.

Ke Kristiánovi a další kamarádce Miri jsem se měl přidat do vedení klubu i já jako další výpomoc. Rok klub vypadal stylem tři dospělí na tři děti (z toho jedno naše), tři dospělí na dvě děti atd., ale známý verš z Bible praví, kde se dva neb tři ve jménu mém sejdou, Já uprostřed nich jsem. Víc nás bylo jen za dobrého počasí při hrách venku, ale za špatného počasí se děti ostýchaly přijít nebo rodiče měli strach pouštět je k někomu do bytu.

Po dalších letních prázdninách nás přibylo. Děti dostaly pozvánky a přihlášky kvůli rodičům, aby věděli, kde děti budou chodit, s kým tam budou, jak je klub veden, a taky pro některé několikrát zdůraznění, že vše je zadarmo. I to, jak jsem zjistil, hraje svou roli. Kvůli většímu věkovému rozdílu mezi pětiletými a dvanáctiletými dětmi rozdělil Kristian klub na dvě skupiny. V našem klubu pro pětileté až cca devítileté děti máme 6 – 7 dětí + 2 dvě menší.

Na každém klubu vyprávíme biblický příběh a modlíme se. Před Vánoci jsme pořádali párty pro rodiče, s dětmi jsme upekli cukroví a zahráli scénku. Na klubu také kreslíme, chodíme ven, hrajeme fotbal i různé divoké hry (požalujeme na Kristiana, že jednou při hře na schovávanou prošlápl místnímu faráři dno skříně), v létě grilujeme.

Jsme rádi, že oslovujeme ve velké většině případů děti z nevěřících rodin a můžeme jim nabídnout lepší alternativu než zevlování po ulicích. Ještě více než u malých dětí je to důležité u těch starších - ačkoli jejich návštěva klubu (nebo nedělních společenství) někdy připomíná uragán a rozhodně nesplňují představy klidných a naslouchajících dětí, těší nás, že jsme s nimi v kontaktu, můžeme se s nimi bavit a snad také trochu formovat jejich názory a chování.

Zrovna je to osm let, kdy jsem začal bydlet v Ostravě. Pro mě je Ostrava pořád přechodné bydliště (podle občanky zde ani nemáme trvalé bydliště :-)). Je to osm let, kdy jsme se snažili pořád mít kontakt a sloužit i v dřívějším bydlišti. Nyní sloužíme i v tom dnešním, také i díky Kristianovi a jeho rodině, o které jsme kdysi jen tušili, že je začátek něčeho jiného, co si pro nás Bůh přichystal. Díky němu a jeho přátelské povaze jsem si uvědomil, jak někdy my křesťané dokážeme být odtažití a nesmělí, když jde o seznamování s lidmi a o následné šíření Božího slova.

Do Ostravy se přistěhovali další mladí věřící lidé z okolí, kteří tvoří základ sboru a pracují nejen s mladými lidmi a dětmi. Nejde se nechat odradit pomalým rozjezdem hned ze začátku, ale věřit, že na to nejsme sami, že máme pomoc v nebi.

Nyní Kristian s rodinou na tři měsíce odjel domů, ale opět si Bůh našel dvě ochotné mladé holky, které budou s klubem pomáhat.

Další informace