Tábor "tak trochu" jinak

Je pátek a já celá unavená přijíždím z pestře nabitého tábora Pod Lipou. Tábor jsem si velmi užila, ale poslední chvíle jsem byla už myšlenkami trochu někde jinde. Přemýšlela jsem totiž nad tím, jak se stihnu vybalit, znova hned zase nabalit, co si vše s sebou mám vzít do neznámých míst a jak to tam vlastně vše bude vypadat a probíhat.

Jak už asi tušíte, čekalo mě následující den další týdenní táborové dobrodružství. Tento tábor se konal 1.- 8.8. 2015 v Hodoníně u Kunštátu a byl určen pro děti a mládež s mentálním a kombinovaným postižením.

Proč jsem na takový tábor chtěla jet? Na facebooku jsem našla žádost, kde hledali dobrovolníky na pozici osobního asistenta pro děti s postižením. Už dlouho mě zajímalo, jaké to je pracovat, starat se a trávit souvislý čas s takovými dětmi. Ale nevěděla jsem, jak to udělat.

Když jsem si tuto žádost přečetla, neváhala jsem a hned jsem odepsala, že bych ráda jela. Odpověď přišla velmi rychle a s vedoucí táboru jsme se setkaly, abychom vše důležité mohly v klidu probrat. Byla jsem za to ráda, protože i když mám postiženou šestiletou sestřenici, s osobní asistencí jsem neměla žádné zkušenosti. Vedoucí tábora byla hrozně milá a v této dobrovolnické práci mě velmi podpořila. Ještě před nástupem jsem se dozvěděla, o jaké dítko se budu celý týden starat. Dostala jsem holčičku, která se jmenuje Barunka. Barča je dvanáctiletá holčička s dětskou mozkovou obrnou a lehkým mentálním postižením. S mozkovou obrnou se také pojí špatné polykání, potíže se sliněním a také s jídlem a pitím. Má těžce srozumitelnou řeč a pohybuje se na vozíku.

I když jsem tušila, že to bude pro mě těžké, na tábor a hlavně na Barunku jsem se moc těšila. Vůbec mi nakonec nevadilo rychle se vybalit, nabalit a v sobotu ráno se dostavit do Ostravy, kde mě čekala rodina, která svou dcerku také odvážela na tábor a byla mě ochotna přibrat.  Když jsem vystoupila z auta, hned ke mě přijela Bára s její maminkou. Seznámily jsme se a hned jsme si padly do oka :-) Po ubytování a sdělení všech informací o Barči jsem se mohla setkat i s ostatními asistenty a dětmi.

Na táboře bylo celkem šestnáct dětí a ke každému dítěti patřil jeden asistent. (Už to byl výrazný rozdíl oproti počtu vedoucích a dětí na táboře Pod Lipou). Poté nesměl chybět zdravotník a čtyři programoví vedoucí. Chtěla bych vám teď přiblížit chod celého tábora.

Táborový týden nesl název "Od panoše k rytíři aneb Záchrana princezny Angeliny".  Pro nás to znamenalo, že pod vedením krále Artuše a šaška Šášuly jsme podnikli dobrodružnou cestu za záchranou princezny Angeliny, kterou nám nedělního večera unesl drak. V průběhu týdne jsme se například všichni zúčastnili  královského turnaje, stavěli jsme hrad, obchodovali na tržišti, navštívili krále, který nás pozval na královskou hostinu s opékáním špekáčků a na královskou taneční zábavu.  Několik večerů jsme měli diskotéku, kde jsme s dětmi tancovali, zpívali a kde jsme se pořádně vyřádili. Ano, čtete dobře. Přála bych vám vidět tančit děti na vozíčku!

Na táboře byla velmi milá, vstřícná atmosféra. Na rozdíl od tábora Pod Lipou vedoucí neměli vyřvané hlasivky, když svolávali děti :-). Vše probíhalo v klidu. Musím ale uznat, že jsem se tam s dětmi nasmála víc než kdekoliv jinde. Program byl velice pestrý a dobře připravený a přizpůsobený všem. Jak dětem slepým, na vozíčku, tak i dětem velice hyperaktivním, dětem, které nemluví a také s mentálním postižením.  Na táboře jsme se opravdu nenudili.  Účastnili jsme se canisterapie, což je cvičení s pejsky, mohli jsme se projet na koních a také si vyzkoušet muzikoterapii. Jsem moc ráda, že jsem mohla u všech terapií být a dívat se, jak si to děti užívají a líbí se jim to. Počasí nám taky přálo, a tak jsme se mohli koupat v nedalekém přírodním koupališti. A aby toho nebylo málo, vydali jsme se ve středu na výlet do Boskovic do Westernového městečka, kam nás zavezl autobus. Toto pro mě bylo taky veliké překvapení, protože jsem netušila, že autobusem se dá převézt pět vozíku s dětmi, aniž by se vozíky musely poskládat a dát do úložného prostoru. V autobuse je na vozíky vymezené místo a k tomu také popruhy, které vozíky pořádně zajistí.

Na závěr bych se s vámi chtěla podělit o to, jaké to bylo asistovat Barunce.  Ze začátku mě zaučila vedoucí tábora. Pomohla mi například s osprchováním, přebalováním, krmením a s veškerou manipulací. Když jsem si to všechno vyzkoušela a zvládla sama, už to pak nebyl vůbec problém. S Bárou jsme se nakonec i hezky domluvily. Na její řeč jsem si zvykla a porozuměla jí. Protože má Barča problém s polykáním, veškerá strava se jí musela rozmixovat. Ale i tak se jí to špatně polykalo a jídlem se dusila. Mezi jídly hodně slinila, a tak jsem pochopila, proč má tak velkou zásobu bryndáků a šátků v kufru. I přes to všechno, co s touto nemocí bylo spojeno, jsem byla nesmírně ráda, že jsem se o Barunku zvládla postarat.  Byla to pro mě veliká zkušenost! Teď už vím, jak je náročné se celodenně starat o děti s postižením. Já osobně jsem neměla přes den chvíli času, abych zavolala rodině, jak se mám a jak si to na táboře užíváme. Péče nejen o Barču, ale i o všechny děti vyžadovala opravdu veškerý čas. Jestliže budu moct, na tento tábor bych hrozně ráda jela znova. Už teď se těším! Děkuji taky Bohu, že mi dal dostatek síly k manipulaci Barunky, protože mě hned ze začátku začaly hrozně bolet ruce a záda. Přece jenom několikrát za den posadit a zase vyndat Barču z vozíku, nebo ji držet pod pažemi, aby si mohla kousíček zajít sama po nožkách, dá docela zabrat.  

Loučím se s vámi táborovým "hoja hoj!"

Další informace