S evangeliem mezi uprchlíky, 2. díl

- czyli MISYJNY WYJAZD DO SERBII, BUŁGARII I TURCJI

 … CIĄG DALSZY …

Další etapou naší cesty bylo Turecko, konkrétně Istanbul. Ukázalo se ovšem, že nakonec se zastávkou cca 30 km od Bulharska, protože po nečekaně dlouhé kontrole na hranici jsme se rozhodli, že přespíme v nejbližším městě Edirne. Byl to další důkaz Božího vedení, protože v malém hotelu, ve kterém jsme zůstali přes noc, byli kromě nás samí imigranti, převážně ze Sýrie. Mohli jsme jim věnovat prakticky celý večer. Na jedné straně jim asi bylo divné, že se čeští turisté tak velmi zajímají o jejich osud, ale na druhé straně s námi chtěli hovořit, protože chtěli mluvit o tom, co prožili. Bez problémů potom od nás přijímali evangelizační „Listy pro Tebe” v jejich jazycích nebo také filmy „Ježíš”. Od nich jsme se také dověděli, na kterých místech máme uprchlíky v Istanbulu hledat, což nám nakonec ušetřilo mnoho času a energie.

Následující den jsme dojeli do Istanbulu, s tím, že cesta po dálnici ke kraji města (přes 200 km) trvala stejně dlouho, jako několik desítek kilometrů přes město. Mnoho lidí a mnoho aut – takový byl náš první dojem. Po zázračném příjezdu do cíle a ubytování v hotelu, prakticky v samém centru města, jsme se chtěli seznámit s atmosférou tohoto města. Navštívili jsme různá místa, rozhlíželi jsme se a přemýšleli nad tím, kde můžeme uprchlíky najít. Po několika dnech jsme je už ovšem viděli prakticky všude.

V průběhu následujících dní, vždy po dopoledním ztišení a modlitbách, jsme se rozdělili do několika skupinek a vydali se do míst, kde se imigranti nacházeli. Naše skupina nejdříve zkoumala situaci v městské části zvané Aksaray, kde se měli údajně shromažďovat utečenci z jiných zemí. Na počátku jsme je neviděli. Potom se ale ukázalo, že velké náměstí se stanicí metra, tramvají, mnoha restauracemi a kavárničkami, to bylo právě místo setkání uprchlíků. Podařilo se nám navázat kontakty v jedné syrské kavárně, ve které jsme potkali mnoho mladých lidí, kteří ještě nedávno bojovali na frontě. Velmi zklamaní mladí lidé, kterým se život už na začátku úplně zhroutil. S radostí jsme jim předali Dobrou zprávu o Pánu Ježíši.

Později jsme popojeli trochu dále od samotného centra, směrem k největšímu mezinárodnímu a vnitrostátnímu autobusovému stanovišti. V jeho bezprostředním sousedství, hned vedle mešity, hypermarketů, metra a dálnice, jsme potkali kočující rodiny ze Sýrie. Dojeli do Istanbulu, ale neměli už peníze na to, aby pokračovali v cestě dále do Evropy. Pro většinu utečenců, které jsme potkali, bylo „zemí zaslíbenou” a místem určení Německo, případně země Beneluxu nebo Skandinávie. Všichni ti lidé bez domova, se kterými jsme se tam mohli setkat, byli odkázáni na žebrání, aby vůbec přežili a případně nasbírali nějaké peníze na cestu. Měli s sebou jen nějaké věci, a ti, kteří už tam živořili déle, si postavili konstrukce z folií, které připomínaly stan. V té chvíli mi prošla hlavou otázka – nakolik si my vážíme své střechy nad hlavou a jestli budeme připraveni se o ní podělit, když se Ti lidé objeví v našem okolí? Co v té době bude pro nás znamenat pokyn Pána Ježíše:  Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak. (Luk.3:11).

Jediné, co jsme pro ně v tu chvíli mohli udělat, bylo koupit jim nějaké jídlo. Naštěstí byl blízko supermarket. Také velmi potřebovali vypovídat se. Dokonce, i když mluvili anglicky velmi špatně, se pokoušeli sdělit nám co nejvíce. Už od těch uprchlíků, které jsme potkali v Edirne, jsme věděli, že jim záleží na tom, aby se Evropa dověděla co nejvíce o jejich tragickém osudu a konečně nějakým způsobem zareagovala. Mnoho Syřanů opakovalo: Kdybychom věděli, že je tam bezpečno, tak se vracíme domů.

Navštěvovali jsme je tam ještě asi další dva nebo tři dny. Dovezli jsme jim také oblečení, které jsme přivezli ze sbírek v různých sborech. Potřebných, kteří měli o oblečení zájem, bylo nakonec mnohem více, než jsme předvídali. Zatímco někteří z nás pro ně dělali další nákupy potravin, jiní se bavili s jejich dětmi. Jeden z členů naší skupiny, který trochu uměl arabsky, se od nich pokoušel více dozvědět a vysvětlit, co vlastně dostávají, když jsme jim předávali do rukou Nový Zákon, samozřejmě v jejich jazyce. Modlíme se, aby jim sám Pán dal přes své Slovo, ale i svědectví dalších křesťanů, naději, kterou potřebují.

Na zpáteční cestě, poslední den, který jsme trávili tam v okolí autobusového stanoviště, jsme byli tak unaveni, že jsme se rozhodli, že cestou zpátky něco sníme. Po návratu metrem na Aksaray jsme si sedli, abychom snědli gyros, načež se ukázalo, že vedle nás sedí dva mladí, usměvaví lidé. Byli to Syřané, kteří v Istanbulu žili už přes rok a měli dokonce práci. Povídali jsme si s nimi dobré dvě hodiny, protože také měli velkou potřebu mluvit o svých velkých životních změnách. Jeden z nich ztratil rodiče ve vězení. Strašné zážitky, ale přesto věříme, že i jejich srdce Pán Bůh uzdraví a vyplní opravdovou nadějí.

Ostatní tři skupiny vedly podobnou práci v jiných částech města. Jedna z nich se denně setkávala se skupinou Pákistánců, kteří tam už nějakou dobu přebývali.

Nakonec přišel den odjezdu, jediný den, kdy pršelo. Na jednu stranu smutek, že opouštíme ty lidi a nevíme, co s nimi bude dále, na druhou stranu obrovská fyzická i psychická únava. A na třetí stranu... naděje, že Pán Bůh je neopustí a postará se o jejich následující dny, možná prostřednictvím jiných „křesťanských šílenců” (jak nás nazval pastor ze srbské Subotice), jejichž srdce bude citlivé k osudu lidí vyhnaných ze své vlasti, ze svých domovů.

Tímto chceme velmi vřele poděkovat všem z Vás, kteří jste se za nás v průběhu cesty modlili. Vnímali jsme blízkost Pána Boha velmi hmatatelným způsobem. Děkujeme také všem dárcům z našeho sboru na Rozvoji, sboru KS na Mojské, ale i evangelickým sborům v Karviné, Třanovicích, Písku a Wisle – Czarnem (PL), kteří podpořili tento projekt finančně i materiálně. Bez této pomoci by byl tento výjezd prakticky nemožný. Díky Vaší podpoře jsme mohli bez nějakých omezení přinést pomoc těm, kteří byli v největší nouzi. Děkujeme Vám!

Další informace