Být misionářem v České Republice

Zdá se, že misionáři jezdí vždy na jih. Ve svém okolí jistě najdeme spoustu mladých lidí,kteří se vydali na misii do Afriky nebo do Asie. A je to zřejmě pravda. Kristian a Karianne Landeovi také vyjeli na jih. Oni ale jinam ani nemohou. Ze severského Norska přijel tento mladý manželský pár do Ostravy, aby zaséval evangelium.

Odkud přesně jste? Kristian: Jsme z Norska, spolu jsme žili v Bergenu. Karianne vyrostla na Senji, ostrovu na severu země, já jsem vyrůstal na jižním pobřeží Norska. Vzdálenost mezi domovy našich rodičů je 2000 kilometrů.

Jaká byla vaše cesta ke Kristu? Proč jste se stali misionáři? Karianne: Jako malá jsem znala jen pár věřících. Má babička se obrátila ke Kristu, když jí bylo třicet, a mí rodiče jako teenageři. Mohli jsme se spolu modlit a mluvit o Bohu. Život jsme vždy neměli lehký, ale věděli jsme, že Bůh je s námi a že nám odpoví na naše modlitby. Mojí babičce pomohl, když byla ve finanční nouzi. A já jsem jako malá měla ušní infekci a vyléčila jsem se, když se za mě má rodina a přátelé modlili. Vždy jsem věřila v Ježíše a jsem velmi vděčná, že jsem ho mohla poznat už jako dítě.

Kristian: Vyrostl jsem v takzvaném „biblickém pásu“ Norska. Mnoho lidí se tam nazývalo křesťany, ale jen málo podle toho žilo. A to byla i má cesta. Přemýšlel jsem o sobě jako o křesťanovi, ale Bůh pro mě znamenal jen málo nebo vůbec nic. Hlavní bylo nepít, nenadávat a být hodný kluk – tedy aspoň v době, když se nikdo nedívá.

Když mi bylo 21, ukončil jsem roční program pro mladé v biblické a misijní škole. Znovu, důvodem nebyl Bůh, ale možnost, že se skrze školu dostanu na půl roku do Afriky. A taky bylo ve škole dost holek, což mi připadalo ještě zajímavější (směje se). Když se na to dívám zpětně, je zajímavé, jak Bůh používal tyhle zájmy, aby přitáhl mou pozornost.

První, co mě upoutalo, bylo, že tohle společenství bylo jiné. I když jsem udělal chyby, byl jsem milován. Víra v Boha byla praktická. Každé ráno jsme měli čas na modlitbu. Četli jsme Bibli, uctívali jsme Boha. Vyznávali jsme hříchy jeden druhému. Nadchnul mě tenhle způsob života a nadchnul mě Bůh, protože byl reálný. Mohl jsem s ním mluvit. On mě chtěl vést. Křesťanství není nudná tradice, ale žití ve vztahu s Bohem a ostatními věřícími. Potom mě Bůh vyzval, abych se zamyslel nad tím, co chci v životě dělat. Měl jsem nějaké sny, které jsem si chtěl splnit, třeba cestovat po Africe. Také jsem věděl, že Bůh má pro mě své sny a plány. Mé rozhodnutí bylo snažit se to zkombinovat. Začal jsem cestovat po Africe, začal jsem se nazývat evangelistou a snažil se vměstnat Boha do mých snů. Po několika měsících jsem upadl na kolena. Byl jsem sám a vzpíral jsem se svému špatnému svědomí. Musel jsem se rozhodnout mezi svými sny a Božími sny pro můj život.

Rozhodl jsem se pro Boží sny, ukončil svou cestu a myslel si, že můj život odteď bude nudný, žádné cestování, žádné dobrodružství. Byl jsem z toho docela špatný. Ale když o pár týdnů později mluvil kazatel na misijním kongresu o možnosti být misionářem, hned mi začalo bušit srdce rychleji. A když nás vyzval, aby ti, kdo věří, že Bůh chce, aby byli misionáři, povstali, myslel jsem, že vybouchnu. Bůh chce, abych byl misionářem! Byl jsem fascinovaný, nervózní a plný otázek. Ale nejvíc šokující byla Boží milost, protože On chce, abych byl misionářem navzdory mým selháním. Fascinuje mě, když se dívám těch jedenáct let zpět a přemýšlím nad radostí přinášet Boží slovo do mnoha zemí. Jeho sny nebyly tak daleko od mých, stačilo jen věřit, protože On ví vše nejlépe.

Jaký je přístup k misii v Norsku? Kristian: Norsko má dlouhou historii ve vysílání misionářů. Silné obrození změnilo v devatenáctém století celý národ. Po desetiletí jsme byli země, která vysílá nejvíce misionářů v přepočtu na obyvatele, i když jsme byli jedna z nejchudších zemí v Evropě. Pak se ale našla ropa a nyní je Norsko jedna z nejbohatších zemí na světě. V tu dobu ale počet misionářů rapidně klesl a misijní společnosti začaly ekonomicky stagnovat.

V mnoha zemích, kam jsme tradičně posílali misionáře, není o mnoho víc následovníků Ježíše než v naší zemi. Pro nás to znamenalo, že Bůh chce, abychom byli misionáři v Evropě. Pro tu ale neposkytuje misijní společnost, pod kterou patříme, žádnou ekonomickou podporu.

Prvních šest let jsme proto kombinovali práci a studia s působením v evangelizačních týmech po celé Evropě včetně Norska. Pár týdnů jsme pracovali a pak jsme vydělané peníze použili, abychom mohli jet. Když ale misijní práce přibývalo, začalo být obtížnější mít i normální práci. Poslední rok a půl dostáváme finanční podporu od rodiny a přátel. A v době, kdy už se zdá, že nebudeme mít dost peněz na to, abychom mohli pokračovat, Bůh je vždy štědrý a pošle nám peníze, které potřebujeme.

Cestovali jste v rámci misie hodně? Kristian: S rodinou jsem byl na několika cestách po zemích okolo Středozemního moře a také v Africe. Před dvanácti lety jsem byl osm měsíců zapojen v misijní práci v Africe, kde jsme pašovali Bible. Posledních sedm let pracuji v Evropě, většinou ve střední a východní části. Bůh mi dal velkou lásku k Rusku, tam jsem byl patnáctkrát nebo dvacetkrát. Je úžasné vidět, jak je naše generace otevřená evangeliu, a naopak smutné, jak málo dospělých ho následuje.

Karianne: Také jsem byla na několika misijních cestách v Evropě, často v Rusku. Předtím jsem osm měsíců žila v Bolívii, kde jsem pracovala jako dobrovolník pro Norskou misijní organizaci. Pracovala jsem i s teenagery a v nedělní škole. Také jsem navštívila Afriku.

Proč jste si vybrali Českou republiku? Kristian: Naše první misijní cesta do Evropy sedm let zpátky vedla na Slovensko, do Česka a Německa. Tam jsme potkali lidi, se kterými nyní úzce spolupracujeme. Před dvěma lety nás s nimi Bůh opět spojil. To vedlo k velmi úspěšné cestě do Bruntálu minulé léto a několika návštěvám v zimě.

V září 2011 nám Bůh řekl, abychom se přestěhovali do další evropské země. Čtyři měsíce jsme frustrovaně čekali na konkrétní odpověď. Mysleli jsme, že by to mohlo být Rusko, ale nebyli jsme si jistí. V prosinci byl Kristian pozván na konferenci o plánování sborů do České republiky. Chtěl tam jet, ale slíbili jsme, že ten týden budeme v Rusku. Nechtěli jsme slib porušit, ale stejně tak jsme cítili, že bychom ty dny měli strávit v Česku. A tak jsme se modlili.

Najednou jsme dostali e-mail, že jeden týden v Rusku byl zrušen, a to byl zrovna týden, kdy se měla konat konference v Česku. Cítili jsme, že v Rusku se nám dveře zavírají, v Česku naopak otevírají. Na konferenci jsme potkali dánského kamaráda, kterého jsme pár let znali, ale dlouho neviděli. První věc, kterou nám řekl, byla: „Kristiane, je to divné, ale dlouho jsme se neviděli a já pořád přemýšlím o tom, jak jsi strávil poslední měsíce. A pokaždé, když se za tebe modlím, začnu přemýšlet o České republice. Dává ti to smysl?“ A tak jsme si byli jistí, Bůh nás volá do téhle krásné země.

Co jste o ní věděli? Co o ní vědí obyčejní Norové? Kristian: Teď o České republice víme docela hodně, protože jsme ji už mockrát navštívili. Například si myslím, že Kofola je úžasná (Karianne s tím nesouhlasí)

Obyčejní Norové toho o Česku mnoho neví. Hodně jich navštívilo Prahu a ví, že to je nádherné město. Hodně jich slyšelo o Václavu Havlovi. A sportovní fanoušci vědí, že máte dobrý hokejový tým.

Co tady budete dělat? Kristian: S našimi českými spolupracovníky se chceme podělit o evangelium s lidmi v Ostravě Porubě. Je fantastické vidět, co se děje v životech lidí, když je evangelium zasazeno. Chceme mít otevřený dům i životy, vést ty, kteří chtějí být následovníky Ježíše, a ti zas mohou vést další následovníky.

Začali jsme studovat Bibli s několika rodinami. Doufáme a věříme, že v Porubě vznikne nová, živá skupina věřících, nový sbor. Také doufáme, že budeme součástí startujícího misijního hnutí v Česku s našimi českými přáteli a spolupracovníky. Také chceme pokračovat v cestě s týmem do dalších evropských zemí, samozřejmě i s českými přáteli.

Co vás tady překvapilo? Postrádáte v Česku něco? Kristian: Zas tak moc překvapení nebylo, ani nám moc věcí nechybí. Samozřejmě postrádáme naši rodinu a přátele, zvlášť proto, že máme půlročního syna. Co pro vás bylo nejtěžší? Kristian: Nejtěžší věc je naučit se jazyk. Ale je to zároveň sranda rozumět novým věcem a říkat jednoduché výrazy.

Co si myslíte o Ostravě? Kristian: Máme ji rádi. Je skvělé mít léto do října, i když vy to asi tak nevnímáte (směje se). V Ostravě je hodně nádherných parků. Začal jsem taky fandit Baníku.

Jací jsou Češi? Kristian: Úžasní! Nejste tak odlišní od Norů. Když jsme tady před sedmi lety byli poprvé, cítili jsme se tu víc doma než třeba v Německu. Na rozdíl od Norů jste ale mnohem více formálnější, když poprvé mluvíte s lidmi, které neznáte. U nás chceme tykat i předsedovi vlády.

 

Další informace