Rozhovor s Kristianem Lande

Před pěti lety jste si mohli v Nedělních listech přečíst rozhovor s norským misionářem Kristianem Lande. Stěhoval se do Česka, aby v Ostravě-Porubě pomohl založit nový sbor a sdílet evangelium . Těšil se na nové zkušenosti a měl trochu obavy z češtiny. Za těch pár let Kristianovi ubylo pár vlasů, přibylo jedno dítě, jeho čeština je vynikající a nový sbor v Porubě funguje. Teď se Kristian s rodinou vrací zpátky do Norska. Jaké pro něj ty roky byly?

Vracíte se zpátky domů. Těšíš se?

Ano i ne. Máme z toho smíšené pocity. Vidíme pozitiva i negativa života na obou místech. Ale vždycky si říkám, že následujeme Boží vedení a víme a věříme, že stejně jako s námi byl tady, bude s námi i tam.

Před pěti lety jsi měl nějaké plány a vize. V Porubě jsi šířil evangelium, byl založen nový sbor, potkal jsi spoustu lidí. Jsi spokojený?

Znovu bych měl říct ano i ne. Anebo spíš ano, jsem spokojený. Vždycky má člověk pocit, že by se toho dalo udělat víc, ale myslím, že na naší cestě jsme se naučili něco důležitého. Něco, co jsme rozumově vždycky věděli, ale neměli jsme to ve svém srdci. V Markovi 4 čteme: „Boží království je, jako když muž rozsévá semena na zem. Během dne a noci, když spí nebo vstává, semena klíči a rostou, i když on neví jak. A pak, sama o sobě, půda vydá obilí.“ Můžeme se učit, jak sdílet evangelium efektivněji, jak lépe získávat učedníky a tak dále. Ale nakonec je to stejně Bůh, kdo dává vzrůst. Dává lidem víru. Buduje svou církev.

Dělá mi radost, když vidím, jak v Porubě roste komunita věřících. Komunita, kde staří, noví a skoro věřící pomáhají jeden druhému v následování Ježíše. Komunita, kde evangelium žije, kde můžeme být upřímní ohledně našich těžkostí a kde nás ostatní podporují, když tyto těžkosti (ať už je to hřích, starosti, nemoci, bolest) neseme na kříž vítěznému Ježíši.

Máš ze své práce v Ostravě nějaká svědectví, o která by ses chtěl podělit?

Je spousta těch, o která bych se mohl podělit, a ještě víc těch, o která ne, protože jsou soukromá. Jedna z nejvíce fascinujících věcí je, jak Bůh v lidech pracuje, a oni jen potřebují někoho, kdo by je provedl těmi posledními kroky víry.

Eva, skvělá paní okolo padesátky, je výborným příkladem. Někdo z našeho týmu ji potkal během prvního Impuls Weeku v roce 2012 (misijní akce, pozn. překl.), když odpočívala na lavičce v parku. Byla velmi otevřená, povídali jsme si s ní, měla nějaké otázky. Lidé z týmu se za ni v parku modlili a pak ji pozvali na večerní program. Přišla s dcerou a poprosila nás, zda bychom se mohli modlit i za ni. Modlili jsme se. Pak se jedna dívka z týmu zeptala, jestli už někdy slyšela evangelium. Ne, odpověděla. Poté, co si ho s velkou radostí poslechla, se jí dívka zeptala, zda chce přijmout Ježíše jako svého Spasitele. Chtěla. Dívka se modlila s ní a pak za ni. Když se domodlily, Eva se s vykulenýma očima zeptala: Co se to děje uvnitř mě? Cítila v sobě fyzickou změnu, něco dobrého, něco, co jí přineslo pokoj. Vysvětlili jsme jí, že to je Duch Svatý, který do jejího života právě vstoupil.

Nebo další zkušenost, mladá maminka, která se s námi spojila skrz jiné křesťany. Věřila v Boha od svého dětství, i když pochází z ateistické rodiny. Celé roky hledala sbor, do kterého by mohla patřit, a teď ho našla. Při křtu, který měla minulé léto v jezeře za Ostravou, jsme mohli slyšet její svědectví o Boží věrnosti.

Co mě ale zasáhlo, bylo to, že tyto dvě ženy a také další jen čekaly na někoho, kdo je povede těmi posledními kroky na cestě k Ježíši. Co kdybychom se do Poruby nepřestěhovali? A co ta další místa v České republice, kam se nepřestěhoval nikdo, kdo by mohl o Ježíši svědčit? 

Žil jsi tady pět let. Jací jsou Češi?

Mám zkušenost s žitím jak v Norsku, tak v Česku, a hodněkrát jsem poslední roky přemýšlel nad jednou věcí: Jak to, že si Norové (trochu teď přeháním) myslí, že jsou ti nejlepší na světě? A jak to, že si Češi myslí, že jsou nejhorší? Jak to, když ve skutečnosti jsou v obou zemích jak věci, které jsou skvělé, tak věci, které by se mohly zlepšit?

Když pominu tohle, myslím si, že Norové a Češi si jsou docela podobní. Jsme v obou případech poněkud rezervovaní, když potkáme cizince, máme rádi přírodu, zimní sporty, tolik nemluvíme, když jedeme autobusem. A Norové z jihu ani Slezané neřeknou ano, když jim něco nabídnete, pokud se jich předtím aspoň třikrát nezeptáte. A tak dále.

Jedna věc, kterou by se Norové od Čechů mohli naučit, je pomoc cizím lidem. Jednou jsem šel po ulici, najednou se mi roztrhl plastový sáček a moje brambory se rozkutálely po celém chodníku. Dva lidé hned přiskočili, aby mi pomohli. Se synem jsem stavěl sněhuláka a prostřední kouli jsme udělali poněkud velkou. Nešlo mi vysadit ji na tu první. Pán, který šel náhodou kolem, to viděl, běžel pár set metrů a pomohl nám. Moje manželka Karianne má stejné zkušenosti, lidé trvají na tom, že jí pomůžou s kočárkem, když vystupuje nebo nastupuje do tramvaje. Tyhle věci se nedějou proto, že jsme cizinci, lidé neví, kdo jsme.

Další rozdíl je, že jste více formální. My bychom nevykali ani předsedovi vlády. Když se na to tak dívám, tyhle rozdíly přináší jak slabost, tak sílu do obou zemí.  

Přemýšleli jste o tom, že byste zůstali v Česku?

Ano. Říkali jsme si, že buď tu zůstaneme déle a děti budou chodit do školy tady, nebo se přestěhujeme, než ve škole začnou. Rozhodovali jsme se dlouho, hodněkrát jsme to probírali s manželkou ve dvou, hodně jsem chodil do lesa na procházky, abych viděl Boží vedení. A zjistil jsem, že směřujeme k tomu, abychom v další etapě našeho života mobilizovali a trénovali ostatní v misijní práci v Evropě. A nejlepší základnou pro nás je Kristiansand v Norsku.

Co z Česka budeš postrádat?

Wow. Spoustu věcí! Především kamarády. Klima. Setkávání se u kávy, piva a jídla v restauracích a barech, a to, že z toho finančně nezbankrotuju. Doktory, kteří mají čas na to, aby mě vyslechli. Vlaky, které jsou levné a s dobrým servisem. Že máte rádi hokej. Že hrajete floorball. Že jste uprostřed Evropy, geograficky a kulturně a ovlivňují vás různé části Evropy. Taky budu postrádat kofolu, tvarůžky, hermelín a Ostravar. A taky mi bude chybět, že zatímco angličtina zná jen výraz „dort“, vy máte pro tohle nejméně pět slov a při každé příležitosti servírujete koláč, zákusek, dort, bábovku nebo buchtu J. A tak bych mohl chvíli pokračovat.

Jak bude vypadat tvoje práce v Norsku, budeš pokračovat v misii?

Ano, jak už jsem řekl, budeme mobilizovat a trénovat ostatní pro misii v Evropě. Taky budeme dále investovat náš čas a energii na to, abychom byli svědectvím o Ježíši tam, kde budeme žít. Občas budu cestovat do Česka a dalších evropských zemí kvůli různým misijním projektům a budu se snažit pomoct místním v roznášení evangelia. Takže se nás hned tak nezbavíte :-))

Další informace