Moje cesta

Lidský život bych přirovnal k túře, kde výchozí stanici ani batoh, který neseme, si nevybíráme my, ale je nám to, jak se říká „dáno do vínku“.

Moje cesta za Ježíšem byla klikatá, ale když se dívám zpět, vnímám každou překonanou těžkost jako požehnání a posílení pro další život. Pán Bůh nás trpělivě vychovává, brousí náš charakter a to někdy bolí.

Než jsem začal poznávat Krista, seznámil jsem se ve svých 12-ti letech s psychotronikou a léčitelstvím. Viděl jsem v tom svou budoucnost. Záhy jsem ale narazil na dvě překážky, které mě od této praxe odvedly. První překážkou bylo to, že jsem uzdravoval vlastní životní energií, kterou má každé stvoření, tudíž mě to velmi vyčerpávalo a měl jsem také příznaky nemocí, které jsem léčil (žaludeční vředy, bolesti kloubů, zad,...). Druhou překážku jsem poznal v okamžiku, když jsem měl uzdravit cizího člověka. Do té doby jsem své schopnosti zkoušel na svém tatínkovi, kterého mám velmi rád. Jeho uzdravení bylo vždy úspěšné a trvalé, proto mi začal shánět další „klienty“. Kamenem úrazu bylo mé srdce, které nedokázalo neznámému člověku obětovat takový dar. Tečku za mou léčitelskou kariérou udělala konference psychotroniků, kde tatínka varovali, že uzdravování v tak mladém věku může mít fatální následky na mé zdraví. Tato zkušenost mě naučila, jak moc si lidé váží zdraví a co všechno jsou pro něj ochotni podstoupit. V novém zákoně je krásně vidět, že Ježíš na sebe upoutal největší pozornost právě díky uzdravování nemocných.

Pána Boha jsem začal opravdově hledat v okamžiku, kdy mě postihla velmi nepříjemná nemoc. Bylo to v době, když jsem měl za sebou dva semestry na vysoké škole. Do té doby jsem trpěl atopickým ekzémem a alergiemi, jejichž projevy byly celkem snesitelné. Při menší šarvátce na koupališti, kde jsem dělal plavčíka, se mi do rány dostal tuším zlatý stafylokok. V menší míře jsem zažil něco podobného jako Job. Téměř celé tělo bylo rudé, poseté puchýřky, ze kterých vytékala tekutina. Kůže v místech ohybu praskala a strupy se zařezávaly hluboko do ran. Přirovnal bych to ke krunýři z žiletek. Jakýkoliv pohyb mi způsoboval ostrou bolest. Maminka plakala, protože lékaři si se mnou nevěděli rady. Mateřská láska jí velela hledat dál, proto jsem poznal alternativní medicínu, holotropní dýchání a začal jsem se zajímat o mystiku vycházející z východních náboženství. Skončil jsem u okultistky, která mi nabídla, že mi vymění duši, která prý bojuje s mým tělem, a všechno bude zase v pořádku. Dala mi čas na rozmyšlenou. Dodnes nevím, co mi vlastně chtěla vyměnit. Odmítl jsem, přestože jsem nenáviděl probdělé noci, bolestivé převlékání, když bylo oblečení přilepeno k ranám, dlouhé minuty strávené maskováním obličeje a pocit jakési nečistoty a hanby. Dodnes si v koupelně nerozsvěcuji světlo, je to zvyk z doby, kdy jsem se bál pohlédnout do zrcadla a spatřit svůj skutečný obraz. Také mi zůstaly vzpomínky na to, jak jsem při zkoušce nemohl odložit sako, protože jsem cítil, jak hnis propíjí košili, nebo jak mi při chůzi z bolesti bezděčně vyhrkly slzy. Stal jsem se samotářem stranícím se přátel. Mé tělo se mi stalo vězením. Přemýšlel jsem jen o Bohu, kterého jsem nezna,l a na sebe jsem zanevřel. O sebevraždě jsem nepřemýšlel, protože jsem si myslel, že konec přijde brzy. Poznal jsem, že dokud se máme dobře, nemáme potřebu ve svém životě něco měnit, natož si nechat do něj mluvit. Pak přicházejí chvíle utrpení, snad proto, abychom se odpoutali od materiálních věcí a v okamžiku největší nouze se s důvěrou odevzdali Bohu. Takovéto srdce je připraveno přijmout Ježíše, protože si neklade žádné podmínky, jen doufá.

Asi po roce se lékařům podařilo můj stav celkem stabilizovat a já se začal znovu zajímat o dívku, kterou jsem na gymnáziu platonicky miloval. Mou lásku sice neopětovala, ale věnovala mi spoustu času a trpělivosti, aby mi přiblížila křesťanství. Na duchovní úrovni jsme spolu nelítostně zápasili a přestože byla podporována modlitbami několika lidí, obvykle naše setkání odstonala, k čemuž se mi později přiznala. Asi nejurputněji jsme se dohadovali o spravedlnost a cestu ke spáse. Já se zastával trestu přiměřeného vině a s tím související spirály reinkarnací, ona ukazovala na Kristovu prolitou krev a pokání přinášející odpuštění. Další neshody se týkaly pohledu na lidskou hříšnost. Já jsem byl nasáklý učením o božském základu každého člověka, ona mi oponovala názorem o hříchu zděděném od Adama. Čím víc mi o Ježíši vyprávěla, tím víc jsem ho toužil poznávat. Nakonec mi věnovala Nový Zákon a pozvala mě na modlitební skupinku, kde jsem poznal, jak blízký mému srdci Ježíš doopravdy je. A protože ta dívka moc dobře věděla, že železo se musí kout, dokud je žhavé, pozvala mě na zimní mládežovou víkendovku. Tam jsem poznal partu skvělých lidí, se kterými mi bylo dobře. Než pobyt na horách skončil, pozvali mě mezi sebe na mládež, kde jsem zakotvil. Ve společenství mě brali a já se dal za půl roku pokřtít. Mezitím jsem se zúčastnil evangelizačního tábora ve Smilovicích, a seznámil se se svou ženou. Zvládl jsem udělat také pár trapasů, na které dodnes s úsměvem vzpomínám. Třeba jsem o velikonocích přinesl do kostela karabáč a začal prohánět nicnetušící, zaskočené dívky. Naštěstí to tehdy starší sboru vzali s humorem. V tomto období jsem poznal opravdové přátelství a sounáležitost a velmi těžce se mi po svatbě odcházelo do nového sboru. Stejně to prožívala také manželka, která měla ještě hlubší kořeny ve svém sboru. Jak se později ukázalo, kompromis ve formě nového sboru v místě bydliště asi nebyl tím nejšťastnějším řešením. Neměli jsme zde přátele a nové vztahy jsme navazovali obtížně a velmi pomalu, což v konečném důsledku vedlo k tomu, že sborový život pro nás začal ustupovat do pozadí. Za rok se nám narodil první chlapeček a naše manželství prošlo první zatěžkávací zkouškou. Manželka onemocněla a můj zdravotní stav se také zhoršil. Vroucně jsme se modlili o uzdravení a ono nepřicházelo. Manželka si myslela, že už jsem na Pána Boha zanevřel, když jsem místo modlitby jen tiše klečel se sepnutýma rukama. Já vím, že v té době jsem byl Bohu velmi blízko a jen jsem naslouchal a čekal na odpověď, protože všechno, po čem jsem toužil, jsem už stokrát řekl. Po roce se už žena cítila natolik dobře, že jsme začali plánovat druhé dítě. Když se za další rok narodilo, situace se ještě v horším opakovala. Po deseti měsících žena nastoupila do nemocnice a mě zbyly na krku dvě malé děti, které se špatně vyrovnávaly s absencí maminky a domova. Byla to téměř zoufalá situace. Nějaký čas jsme pobývali u manželčiných rodičů, zkrátil jsem si pracovní úvazek, abychom se s tchýní dokázali postarat o děti. Pak jsme se přestěhovali k mým rodičům. Zaměstnavatel mi vyšel vstříc a já chodil do práce na 3:30, abych se stihl vrátit, než do práce odejde maminka, která chodí na 8:30. Byl to neuvěřitelný kolotoč, při kterém už všem zúčastněným tekly nervy a vyhrotily se vztahy mezi rodiči z obou stran. Můj osobní vztah k Bohu v té době také trochu ochladl, protože jsem se nedostal do sboru a doma jsem se modlil sám. Nyní je naše rodinka díky Pánu zase kompletní. Věřím tomu, že náš vztah s manželkou v předchozím období obstál hlavně díky modlitební podpoře mnoha lidí, za což jsme jim velmi vděční. Poznali jsme, že být křesťanem neznamená být uchráněn od trápení a zkoušek, ale mít důvěru v to, že i v té nejhorší situaci to má Pán Bůh pevně pod kontrolou a přestože to tak na první pohled nevypadá, tak „všechno napomáhá ku dobrému těm, kteří jej milují“.

Další informace