Neobyčejný obrat obyčejného kluka

pro časopis Český Bratr (2011/1)

Byl jsem typickým „Husákovým dítětem“...

Ke kostelům, církvím nebo křesťanské víře jsem až do svých šestnácti let neměl negativní vztah. Neměl jsem k nim totiž vztah vlastně žádný. Jako obyčejné dítě průměrné rodiny předpřevratových osmdesátých let jsem tyto pojmy vnímal jen jako ozvuky historie. Prarodiče byli formálními katolíky, rodiče praktikujícími ateisty nebo agnostiky a upřímnými stoupenci tehdejších pořádků.

Bavil mě sport, při kterém jsem si představoval, jak to bude sladké, až budu slavným fotbalistou nebo cyklistou. Zajímal jsem se o spolužačky, kamarádky, a vůbec ženy – jeden zahraniční časopis jsem kupoval za své pečlivě ušetřené kapesné jen kvůli jedinému obrázku obnažené slečny na posled-ní stránce. Rovněž jsem byl mistrem ve vyhý-bání se domacím pracem a školním povin-nostem.

...ale pak přišel bod zlomu. Můj příklon ke křesťanské víře a vstup do církve se udál především ze dvou důvodů. Nejprve proto, že pod slupkou běžného příběhu diskotékového chlapce husákovských let bublaly už přibližně od mých dvanácti, třinácti let otázky, na které jsem ve svém běžném světě nedokázal najít odpovědi. Byly to otázky asi tohoto typu: Zda všechno to krásné, co prožiju – na pionýrském táboře, nebo když se do sebe zamilujeme s nějakou holkou, když dosáhnu úspěchu ve fotbale – je opravdu vždy jen na chvíli. Zda život může mít nějaký hluboký smysl, když je jen konečný. Nebo to byly otázky po tom, jak zvládnout temnější stránky své vlastní duše, o kterých jsem už tehdy dobře věděl...

A tyto otázky, o kterých jsem tehdy nikomu nic neřekl, se potkaly se zkušeností, kterou jsem v šestnácti letech získal díky svému star-šímu spolužákovi z gymplu. Zval mě několi-krát na nějakou „mládež“, která se schází u kostela. Mluvil spíše o tom, že se tam hraje na kytary (tehdy jsem se to taky učil), že tam spo-lečně podnikají různé akce... Že tam jsou vši-chni věřícími, to tolik nezdůrazňoval. A proto-že se sluší na kamarádova pozvání reagovat, šel jsem – poprvé, podruhé, popáté... Až mnohem později jsem zjistil, že jsem měl štěstí na živou a aktivní „mládež“ a na faráře, který měl výjimečnou schopnost vyložit základy víry tak, aby tomu rozuměl i člověk jako já.

A biblické programy a úvahy, které se tam – mimo mnoha jiných výborných věcí – konaly, mně přímo či nepřímo dávaly odpovědi, které jsem hledal: Skutečný a nejhlubší smysl lidského života je v obětavé lásce k druhým. Krásné věci přetrvají, pokud se k nim přizná Bůh, který, na rozdíl od lidí, není pomíjitelnou bytostí. Tento Bůh mi může pomoci zvládnout i vnitřní nejistotu a slabost, která ve mně je, ač ji umím skvěle skrývat. A to všechno víme především od Ježíše Krista, který se tím, jak žil, umřel i vstal z mrtvých, stal garantem toho nejlepšího, co se dá v životě najít. Můj vnitřní obrat byl dokonán asi v průběhu půl roku. Pak jsem se jednou přistihl, že se mod-lím společně s ostatními. Zanedlouho jsem se – už jako sedmnáctiletý – nechal pokřtít.

Pohled nazpět - I dnes, po dvaceti letech, zůstává tento obrat pro můj život klíčový. Má nově zrozená víra samozřejmě někdy také vadla, tápala nebo pochybovala, více však rostla a sílila. Až do nynějška je pro mě samozřejmě, právě se vzpomínkou na má nevěřící léta, stále srovnávat křesťanskou cestu, kterou jsem tehdy zvolil, s jinými alternativami. A víra mi přitom stále vychází jako to nejlepší, co jsem v našem světě mohl najít. Jsem proto Bohu vděčný za onoho kamaráda, který se pro mě stal pozváním do církve, za skupinu evangelické mládeže i za faráře, kteří mi můj obrat velmi ulehčili…

Další informace