Hrála jsem na obě strany

Milý čtenáři, následující svědectví by mohl sepsat snad každý druhý "křesťan". Čti pozorně a cítíš-li se nedotčen - Haleluja, jsi zachráněn. Sviť ostatním na cestu víry. Usvědčuje-li tě jakákoliv věta nebo odstavec, máš příležitost si to přiznat. Ať je ti šestnáct, šestatřicet nebo šestašedesát, jsi-li na tom se svou vírou podobně, potřebuješ, aby tě Bůh proměnil. Vzepři se jako tato mladá žena, odevzdej svůj balvan Ježíši, čeká na tvůj krok. Tohle svědectví je pro tebe velkou příležitostí.

Hrála jsem na obě strany

Už od mého útlého dětství jsem o Bohu věděla, protože mě a mou sestru prarodiče pravidelně brávali do evangelického kostela. Můj dědeček byl horlivý křesťan, který měl na mé výchově velký podíl. Pamatuji si, jak si každé ráno i večer četl Bibli, zpíval nám zvesela křesťanské písničky, modlil se, často psal na psacím stroji různé články a svědectví o svém znovuzrození a životě s Bohem do církevních časopisů, skládal Bohu básně a trávil čas na biblických setkáních a církevních akcích.

Já jsem byla ještě malá, moc jsem tomu nerozuměla, jen jsem všechno to dění sledovala. Hlavně jsem chtěla dělat mým prarodičům radost, protože jsem věděla, jak moc jim na tom záleží, tak jsem plnila jejich přání a do kostela s nimi chodila. Nedělní rána pro mě znamenala každotýdenní stereotyp, vstávala jsem s nechutí, vždy jsem si dvě hodiny v kostele nebo v nedělní škole odseděla a nějakým způsobem "přetrpěla" a těšila se na poslední vyzvánění kostelních zvonů, protože to bylo znamení, že půjdeme domů, a nedělní oběd byl pro mě v tu chvíli největší odměnou za splněnou povinnost.

Na prvotně dědečkovo, posléze i mé přání jsem také každé léto jezdila na dětské tábory, které znamenaly alespoň nějaké zpestření mého "křesťanského" života. Byly pro mě přece jen zábavnější – hry, táboráky, legrace – jako malá holka jsem byla doslova nadšená, ale ono nadšení vyplývalo z lidí, se kterými jsem tam byla, z programu, her a zábavy, ale ne z Boha, kterého jsem tehdy ještě neznala a necítila. V šesti letech jsem se na jednom z táborů modlila modlitbu spasení, protože jsem viděla, že se má starší sestra modlí taky, tak jsem si myslela, že „to“ nejspíš bude dobré a modlila se s ní.

Postupem času jsem začala chodit na mládež, z větší části kvůli přátelům. Vždycky jsem se více těšila na tu zábavnější část programu (pokec, hry, občerstvení, prostě sranda), která se s tou "duchovní" nedala srovnat. Modlit se se skloněnou hlavou a založenýma rukama bylo pro mě utrpením. Styděla jsem se před ostatními, že se nebudu umět modlit a ztrapním se. Párkrát jsem odříkala nějaké modlitební fráze, které jsem slyšela od ostatních, a tím to pro mě haslo. Neměla jsem potřebu ani chuť se modlit s ostatními, ale jediné, co jsem z té duchovní části měla, byly chvály, které jsem zpívala ráda a nějakým způsobem se mě dotýkaly.

Uvnitř jsem řešila spoustu otázek, na které jsem neznala odpověď. Hledala jsem Boha a zkoumala, jestli je opravdový, tak, jak jsem o něm zpívala z plných plic a slyšela z biblických příběhů. Boha jsem brala jako samozřejmost, něco, co k mému životu prostě patří. To byl můj tehdejší obrázek o křesťanství. Myslela jsem si, že je to normální a každý to cítíme stejně. Bůh je sice dobrý a láskyplný, dal Ježíše za naše hříchy, všechno jsem to rozumově chápala a přijala, ale přesto byl pro mě nepoznatelný a neosobní.

Modlívala jsem se za rodinu, školu a mé problémy, také jsem si četla Bibli, ale nedokázala jsem se k Němu přiblížit, brala jsem Ho jako berličku, která mi může, pokud bude ale sama chtít, pomoci. Věřila jsem v Boha, ale ne Bohu. Takový život jsem nechtěla, a proto jsem zůstávala jednou nohou ve světě, který byl pro mě v tu dobu zábavnější, ne tak nudný a stereotypní. Hrála jsem na obě strany. Nechtěla jsem se vzdát úplně křesťanského života, měla jsem v sobě zábranu, stopku, kterou nešlo obejít. Potřebovala jsem přece jen mít nějaká zadní vrátka - záchrannou brzdu, ať už pro mé svědomí, rodinu, cokoliv. Bez Boha, kterého jsem sice úplně neznala a nechápala, jsem žít nechtěla.

Následovalo období zmatku a vnitřních bojů. Nevěděla jsem sama, na čem vlastně jsem. Pořád jsem chodila na mládež, jezdila na křesťanské akce, koncerty a zároveň jsem byla ve světě, který jsem striktně oddělovala od toho "duchovního". Na obou stranách jsem měla přátele a život, kterého jsem se nechtěla vzdát.

Obrat nastal v mých šestnácti letech. Ten rok v létě mi kamarádka vyprávěla o jednom týdenním mládežnickém festivalu, ze kterého se zrovna vrátila. Byla úplně nadšená, říkala mi něco o Božím doteku a obrácení, což jsem tehdy moc nechápala, o radosti, chválách, Boží přítomnosti a skvělých lidech. Viděla jsem na ní změnu, něco lákavého, co jsem toužila mít taky. Následující rok jsem jela s ní. Byla jsem zvědavá a plná očekávání. Všechno  pro mě bylo nové a neznámé.

Nezapomenu na první večer, který byl pro mě zlomový. Poprvé jsem slyšela živé a mocné chvály, lidi kolem mě tančili, chválili Boha, mluvili v jazycích, klečeli na kolenou, plakali a smáli se. Tehdy jsem silně ucítila Boží blízkost a slyšela hlas Ducha svatého, který mě volal k sobě, byl tak něžný a láskyplný, nikdy předtím jsem to nezažila. To mě donutilo jít na výzvu dopředu, kleknout před Bohem na kolena a přijmout Ježíše do svého života. V tu chvíli jsem vůbec nevnímala okolí, jen jsem si užívala Boží přítomnost. Pláč vystřídala najednou ohromná a nepopsatelná radost, v tu ránu ze mě spadl balvan zmatků a nejistoty, který jsem si s sebou celou dobu nesla. Bůh změnil radikálně mé srdce a můj životní postoj z nesvobody a chaosu do svobody a slávy. Chvála Mu za to!

Jsem Pánu vděčná, že mě vyvedl z obtěžkávajícího křesťanského stereotypu a dal mi poznat život v Duchu a pravdě! Jemu patří dík za všechny dobré věci v mém životě, za úžasného bohabojného manžela, který je mi velkou oporou, za církev, ve které můžu duchovně růst a za Boží rodinu, která je pro mě povzbuzením! Mám touhu, aby mě Pán ještě více proměňoval, ukazoval svůj plán v mém životě a povolával do služby až do Jeho slavného a vítězného příchodu.

zdroj: http://brno.milost.cz

Další informace