Kořeny poznání

Většina lidí bere život tak, jak je. Jsou spokojení s tím, co ví i s tím, co neví a nežene je žádná touha po poznání. Takoví lidé proplují životem, aniž by se zajímali o to, kdo je u kormidla jejich života a kam směřují. Najdou se však naopak i takoví, kteří jsou hnáni touhou zjistit, odkud se vlastně vzali, proč tu jsou a co bude po smrti. Pravda, není jich mnoho, ale o to víc je dobré si jich vážit. Zametají totiž druhým cestu. Díky jejich svědectvím si nejeden člověk může zkrátit cestu k Ježíši. A jedno takové zde máme v tomto letním čase pro vás.

Zhruba v roce 2010 jsem se začal zajímat o duchovní záležitosti. Spadl jsem do toho zcela "po hlavě". Četl jsem stovky článků na internetu, chodil po esoterických festivalech, přečetl jsem desítky knih. Postupem času jsem se prokousal i k velmi náročné duchovní literatuře. Zkoumal jsem všechno: New Age, astrologii, antroposofii, teosofii, mystiku, východní směry, gnosticismus i různá světová náboženství. Vždy jsem věřil v existenci "Boha", vždy jsem věřil v "něco nad námi" a opravdu hodně jsem toužil pochopit, jak svět funguje, co bude po smrti, proč jsou nemoci, proč jsme tady, a kam směřujeme.

Postupem času jsem začal meditovat a měl několik duchovních zážitků. Do své mysli a srdce jsem přijímal mnoho různých filosofií, náboženství a názorů, snažil jsem se najít průnik toho všeho, byl jsem přesvědčen o pravdivosti čteného. Často jsem měl pocit, že TOTO už je ONO, že už vím, že jsem našel, co jsem hledal. Nenašel. Zároveň, aniž jsem si toho byl zcela vědom, začal jsem být pyšný na své domnělé poznání a předával jsem vstřebanou "moudrost" i jiným.

I díky zmíněným duchovním zážitkům jsem s naprostou jistotou věděl, že existuje ještě i jakýsi neviditelný svět duše / ducha a tušil jsem, že musí být i nějaký "Bůh", který toto vše stvořil a udržuje při životě. Jenže co dál, jak mám naložit s tímto poznáním? Většina duchovních směrů (až na New Age) se shodovala na tom, že bychom se měli změnit, přestat lhát, nenávidět, omezit sobectví, kontrolovat své myšlenky a touhy. I to jsem se snažil dělat. Poctivě a snaživě, v doufání, že se mám chovat lépe, abych nebyl v budoucnu trestán, aby mi byl vesmír a Bůh milostivý. A možná ne moc překvapivě se mi to příliš nedařilo, nebo jedině s obtížemi.

Okolo Vánoc 2012 jsem zcela "samovolně", pro mě tenkrát nepochopitelně, prvně pocítil skutečnou vnitřní touhu zaměřit své poznávání na život Ježíše Krista. Dojímal mě jeho příběh, jeho smrt a utrpení na kříži. Od té doby jsem na Ježíše stále více myslel a za nějaký čas se objevil i první velký duchovní zážitek, kdy jsem se poprvé setkal s do té doby nepoznaným pokojem, teplem a láskou, která se až hmatatelně objevila v mém těle.

Tento zážitek jsem si tenkrát neuměl správně vysvětlit, což jen potvrzuje, že sebesilnější duchovní zážitky, jsou-li pouze v oblasti pocitů, samy o sobě NIC neznamenají a člověka často mohou zavést od Pravdy. Do své mysli jsem dále vpouštěl nejrůznější filosofie, náboženství a duchovní směry, zkoumal je. Začal jsem trochu číst i Nový zákon.

Svým rozumem jsem se stále vše snažil pochopit - jak to bylo s Ježíšovým zmrtvýchvstáním, jak je možné, že o sobě Ježíš tvrdí, že jedině On je ta Cesta k Bohu, jak souvisí Ježíš s tím, co hlásají ty ostatní směry a náboženství. Proč o něm někdo mluví jako o Bohu, jiný pouze jako o skvělém člověku, proč o něm mnoho duchovních směrů nemluví vůbec? Proč dokonce mnoho zdrojů popírá jeho existenci? Proč jen Ježíš mluví o věčném životě, který nabízí i těm největším hříšníkům? Co je to spása a před čím?

Biblická zpráva o Ježíši byla velmi těžko začlenitelná do všeho ostatního, co jsem v té době studoval a přijímal. Navíc, Kristova slova o tom, že každý, kdo v Něho uvěří, má věčný život, mi přišla laciná, moc jednoduchá - nevěřil jsem tomu. Všechny ostatní duchovní zdroje tvrdí, že si musím spásu a spojení s Bohem zasloužit svým úsilím a tady byl Ježíš, který říkal, že stačí v Něj uvěřit a že On sám je jedinou cestou k Bohu. Ne, to jsem nebral, ačkoliv mě Ježíš fascinoval jako nikdo jiný a Jeho slova o tom, že "nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (Jan 14,6) mě nikdy plně neopustila!

Navíc, některá z Ježíšových slov mě také jasně usvědčovala z mé hříšnosti a nedostatečnosti před Bohem. Z toho jsem rovněž vyvodil, že s tím, jaký uvnitř jsem, se do Božího království zřejmě "nedostanu", a proto se musím změnit. Cesta organizovaného náboženství plná obřadů, načančaností a touhy po majetku mě od klasického pojetí křesťanství odrazovala. Měl jsem vše církevní za nařízené dogma a víru v zástupnou oběť Ježíše jsem bral za církevní svod pro "zblblé ovečky", držené uměle od vlastního duchovního úsilí.

Snad i proto mě začala fascinovat mystika, která se pomocí vlastního úsilí (např. meditací) snaží o spojení lidského vědomí s vědomím Boha. I takto nešťastně jsem se snažil duchovně vyrůst. Neměl jsem povědomí o skutečné závažnosti hříchu, který podle Bible člověka odděluje od svatého Boha. Nevěřil a nevěděl jsem, že člověk je díky své hříšné přirozenosti padlé stvoření - od pravého a svatého Boha oddělené. Naopak jsem věřil, že Bůh je již "ukryt" a obsažen v každém člověku a jen čeká na probuzení! Když "v sobě boha probudím", pak dojdu spásy - to byla má víra a má snaha. Stále jsem četl nejrůznější duchovní knihy a ezoterické výklady Bible a v nich usilovně hledal odpovědi na otázky, které mi nedaly spát.

Bible mě zajímala, byl jsem však přesvědčen o jejím tajném, skrytém významu, který jsem v ní hledal, a který většině věřících lidí - dle mého tehdejšího soudu - unikal. Takto to neúnavně pokračovalo další dva roky. V mém osobním životě se mi dařilo, neměl jsem zdravotní, finanční, ani jiné problémy, naopak! Našel jsem ženu svého života a koupili jsme dům.

Jenže jednoho únorového dne 2015 se něco začalo dít! Vedle zvláštních duchovních zážitků v meditacích mě začaly trápit veliké fyzické i psychické potíže - ohromné motání hlavy a pocity vymístění. To následně vedlo k tomu, že jsem nemohl dále meditovat, číst duchovní literaturu, dokonce ani vést duchovní úvahy! Naprosto rezolutně mi bylo znemožněno pokračovat v nastaveném směru života a domnělé duchovní činnosti. I díky tomu se k těmto problémům přidala hrůza z toho, co se mnou bude po smrti! Do morku kostí jsem v sobě cítil strach o svůj "posmrtný" život - co když přestanu existovat, co když budu zatracen, co se mnou bude? Když teď nemůžu meditovat, jak se stanu lepším člověkem? Když nyní nemohu "duchovně usilovat", jak se setkám s Bohem, jak se vyhnu soudu, jak dosáhnu Božského vědomí a spasím sám sebe? 

Všeho jsem musel zanechat. Nebylo jiné cesty, buď přestat, nebo skončit v blázinci, skutečně jsem v těchto stavech myslel, že je konec mého života! S ohromnou nelibostí a z donucení jsem na celé své duchovní snažení a studium po letech rezignoval. Vlastně to bylo vcelku pěkné období, kdy jsem alespoň chvíli nic neřešil, ačkoliv strachy, které jsem dávno předtím neznal ani neměl, stále naplňovaly mou mysl a srdce.               

Za pár měsíců, v polovině roku 2015, během mé "duchovní abstinence" se však událo něco velmi podstatného. Nevím již proč, ale začal jsem se, byť nijak přehnaně, opět zamýšlet nad osobou Ježíše Krista, nad ním a jeho životem. V těchto dnech se ve mně počal objevovat intenzivní pocit příjemného tepla v oblasti mé hrudi. Jakmile jsem se na tuto oblast soustředil - ne v meditaci, ale v běžném dni, i třeba při řízení auta - srdce jakoby počalo "odpovídat". Byl to krásný pocit tepla, lásky a všechny strachy zahánějícího pokoje. Tento blažený pocit v různých intenzitách jsem zažil už několikrát v minulosti a došlo mi, že k němu docházelo právě v okamžicích, když jsem svou mysl a srdce "zaměstnával" Ježíšem Kristem nebo tématy s Ježíšovým životem souvisejícími! Pozn.: Chci však zdůraznit, že sebe úžasnější pocity nelze nikdy přeceňovat a pokud nevedou k poznání pravdy a změně života, mohou naopak člověka (o)klamat! 

Zmíněný pocit nebeského pokoje byl tentokrát jasně spojen s osobou Ježíše Krista a živou nadějí, která se mi v Něm náhle objevila. To, co jste tak dlouho hledali - a často si mysleli, že už to máte a znáte - najednou teprve nacházíte a dostáváte. Doslova a do písmene se na mě naplnilo toto slovo, které jsem až po roce objevil v Bibli: "Neboť Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,‘ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista." (2. Korintským 4,6) Právě toto "poznání pravdy" - Boží zjevení slávy Ježíše Krista a následná víra v Něj jako Božího Syna bylo tím zázrakem, nikoliv pocity, které tento předěl v mém životě doprovázely!

Od té chvíle se během několika dní mnohé změnilo. Objevila se ve mně jistota, že je zde osobní, živý a pravý Bůh, který se mi ze Své milosti dává poznat v osobě Ježíše Krista. Avšak nyní to nebyl "teoretický" Kristus, jak jsem se jej roky snažil poznat z duchovních knih, ale najednou to byl pro mě reálný, živý Ježíš, Boží Syn - Bůh i člověk zároveň, Král králů a Pán pánů, ale zároveň i blízký přítel, někdo komu na mě záleží, kdo se o mě zajímá a kdo mě miluje. Poznal jsem, že Kristus jediný mi může pomoci a že celou dobu jsem měl hledat a stát pouze o vzkříšeného Ježíše. Uvědomil jsem si, že celou dobu mě Ježíš volal k Sobě, celou dobu mě "hlídal", pracoval se mnou (a na mně), avšak ponechával mi svobodu v jednání i hledání. 

V těchto dnech se mi zbortilo celé mé dosavadní duchovní poznání. Jednoznačně jsem věděl, že jsem celou dobu věřil polopravdám a lžím (včetně bludných výkladů Bible), a že jediná pravda a cesta k pravému Bohu je v živém Ježíši Kristu, Božím Synu, který je samotným vyjádřením neuchopitelného Boha. Sám autor Písma - Duch svatý, mi začal Své Slovo ukazovat ve světle pravdy a dokonce jej začal "oživovat" v mém nitru. Během krátké doby jsem všechny roky získávané "moudrosti", o kterých jsem dříve byl skálopevně přesvědčen (reinkarnace, karma, spása vlastním úsilím, hledání Boha uvnitř sebe sama, nepravdivá pojetí Krista...), dokázal opustit a zavrhnout, což samo o sobě považuji za Boží zázrak.

Strachy a obavy ze smrti a zatracení v těchto dnech zmizely kompletně, fyzické potíže vymizely postupem času. Nejistotu, úzkost a pocit vzdálenosti od Boha počala nahrazovat radost, naděje, Boží pokoj a láska plynoucí z živé přítomnosti Boha v mém životě. Všechny tyto události a změny mě vedly k tomu, že jsem "na kolenou" vyznal Ježíše Krista nejen za svého Spasitele, ale i Pána a svěřil Mu svůj život. Od té doby se Jej snažím následovat a žít vírou v Něho. Dnes již vím jistě, že pravdu má Ježíš, když řekl: "Já jsem ta Cesta, Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (J 14,6)

POZN. Autor provozuje webové stránky se stejným názvem jako je nadpis článku: www.korenypoznani.cz

Další informace