"Nekonečný příběh"

Už jste někdy zažili pocit nicoty? Trochu divná otázka, že? Nicota by se dala také vyjádřit pojmem mrtvo. Člověka na malinkou chvíli přepadne pocit nicoty, absolutní nicoty. Nevnímá nic, jen to, že zanikl, je tma, nic není, nic se neděje. Asi jako když vypnete televizi. Tma, vysílání skončilo, život skončil a není nic a to nic je navždy...

Když se člověk probere z takového stavu, který může trvat klidně jen pár vteřin, srdce reaguje bušením, zástavou nebo sevřením a dostaví se ohromná úzkost. Pak přicházejí na řadu dvě přirozené reakce. Ta první je radostná, že žije, že nicota ještě nenastala, že je kolem něj stále ten starý známý svět. Ta druhá reakce už tak radostná není. Je to vědomí, že za nějaký čas z tohoto světa jistojistě zmizí a bude zase ta nicota, kterou před chvílí právě prožil. To je děsný pocit, který člověka dožene k vnitřnímu výkřiku: "To přece nemůže být pravda!". Tu jej napadne otázka, zda by místo té nicoty a prázdna nemohlo být přeci jen něco jiného. Takto by přece život nedával vůbec žádný smysl. Chvíli filozofuje sám se sebou, ale pak se většinou spokojí s omezeným životem beze smyslu, protože satan mu namlouvá, že to není zas tak špatné a že mu stejně nic jiného nezbývá. "Užij si to, co je, víš, že to jednou skončí, tak na to nemysli a snaž se, ať z toho života něco máš!" Ovšem najdou se i jedinci, pro které je takový prožitek impulsem k hledání. Nenechají se ukolébat podsouvanými myšlenkami a hledají. Když hledají bez předsudků a na správném místě, nese to své ovoce, které je doprovázeno někdy i mystickými zážitky, jako nám ukazuje následující příběh.

Pocházím z rodiny, kde se řešily hlavně praktické věci a práce. Už jako dítěti mi v rodině chyběly další rozměry bytí, a tak jsem se docela brzy stala takovým hledačem na vlastní pěst. Jelikož jsem nebyla příliš komunikativní, pokud jde o osobní věci, hledala jsem řešení svých otázek četbou. Na začátku puberty jsem dvakrát zažila obrovský strach z toho, že umřu a že už to tu nikdy neuvidím. Ke konci docházky na ZŠ jsem zažila touhu vrátit se k Bohu, tak mi to vyvstalo v mysli a já věděla, že je to dobře. Nevím ale, jak mě to mohlo napadnout. Vstupem na gymnázium jsem se dostala na školu, kam jsem původně vůbec nechtěla, a tento vnitřní rozpor mi začal činit potíže. Nedokázala jsem se smířit s tím, že navenek žiju něco jiného, než o čem jsem přesvědčená uvnitř a tento rozpor se prohluboval. Okolí mě přesvědčovalo, že je to normální, ale mně to normální nepřipadalo.

Ve třetím ročníku, to mi bylo sedmnáct, mi rodiče zaplatili kurz angličtiny při Církvi bratrské. Tam jsem v jednom okamžiku, když na pódiu mluvila americká lektorka, prožila Boží dotyk a naprosté ujištění, že Bůh je a že o mně ví. Nepochopila jsem ale nic o Ježíši a o nutnosti se obrátit. Od té chvíle jsem začala hledat cestu a věřila, že po nástupu na vysokou školu se dostanu k nějakým informacím. Toto hledání ale neprobíhalo správnými směry a já vždy dříve či později zjišťovala, že tudy cesta nevede. Problém spočíval v tom, že jsem měla čím dál méně kapacity na to obnovovat síly a hledat a hledat. Navenek to sice nebylo vidět, školu jsem vždy zvládala s výbornými výsledky, ale uvnitř byl nahlodáván čím dál více můj systém hodnot. Sice čas od času ke mně při tomto hledání od někoho přišlo trochu světla v tom smyslu, že je dobré věřit v Boha, ale jak se k Němu dostat jsem se nedozvídala.

K dalšímu posunu hodnot ne moc pozitivním směrem přispěly i mé dva studijní pobyty ve Španělsku a Portugalsku. V roce 1998 jsem se vrátila z toho španělského naprosto vyčerpaná. Pravděpodobně ale má náhodná návštěva v jakémsi nekatolickém křesťanském společenství tam způsobila, že mi v jednom okamžiku svitlo, že ne Buddha ani Alláh ani nic z těch knížek, ale Ježíš. Uviděla jsem to jasně. Přijala jsem tedy rozhodnutí, že až v létě dokončím školu, budu pracovat a číst Bibli a zjistím, co mám dělat. Realita ale byla jiná. Těch důvodů bylo mnoho, ale jmenovatel byl jeden - hřích. Lidé tomu říkají špatná rozhodnutí.

V lednu roku 2000 jsem už byla u konce se svými silami. Dokončovala jsem VŠ v Olomouci a psala diplomovou práci. Ve zkouškovém období jsem bydlela v garsonce po pratetě. Snažila jsem se něco napsat, ale těžko se mi držela tužka i psalo. Za den jsem napsala tak dva řádky. Začala jsem mít i potíže s běžným fungováním. Okolí mi radilo dodržovat pravidelný režim. Jenomže mně bylo jasné, že už to nezvládám a že se to ve hmotě nevyřeší, že je to problém duchovní. Jeden večer jsem šla spát, ale bylo mi tak slabo, že jsem raději odešla k rodičům. Druhý den v podvečer se mi už k rodičům odejít nepodařilo. Lehla jsem si na postel a nemohla vstát. Byla jsem paralyzovaná. Uvědomila jsem si, že když usnu, tak se už ráno neprobudím. Věděla jsem to naprosto jistě. Jakmile mi to prošlo hlavou, zprava jsem uslyšela hlas, říkal, "zabal to", a cítila jsem až fyzický tlak na to, abych se tak rozhodla. Pochopila jsem, že umřít nebo žít je otázka rozhodnutí. Někde ze mě se pak ozvalo, "každý bude litovat mladého talentu a stejně jim nebudeš chybět." Věděla jsem, že toto jde ze mě, ale neztotožnila se s tím. Toto vše probíhalo v duchu, nahlas jsem neřekla nic, nešlo to.

Najednou jsem cítila, že tělo je níž než já a je tmavé. Za levým ramenem se objevila hmatatelná temnota. Z ní na mé rameno dotíraly plameny, které nevyzařovaly ani světlo ani teplo. Pochopila jsem, že po smrti člověk nevnímá méně, ale více. Viděla jsem se u mříže vězení, ty mříže byly z mých hříchů, co mříž to hřích, přesně jsem věděla které. Pochopila jsem, že za to je smrt. Za mřížemi jsem uviděla postavu. Chodila tam zleva doprava svobodně, chodila ve světle, vřelá, pokojná, úžasná. Byl to Ježíš. Pochopila jsem, že každý Ho uvidí, než odejde do zatracení a začala jsem skřípat zuby a plakat. Uvědomila jsem si, že lidé tam v té temnotě skřípou zuby a pláčou, protože uvidí, s kým mohli být a už nikdy nebudou.

V ten okamžik jsem zavolala: "Dej mi ještě jednu šanci, já to spravím." Okamžitě mi došlo, že je to pýcha. Prošlo mi před očima celé období, kdy jsem se skutky snažila něco spravit. Ihned jsem zavolala: "Sprav to Ty.“ Celý výjev zmizel a zprava na mě začalo svítit světlo. Když jsem ho uviděla, ulevilo se mi a pocítila jsem pokoj. Věděla jsem, že když usnu, ráno se probudím. Od té chvíle mě Pán vedl. Snažila jsem se udělat vždy to, co mi ukazoval. Byla jsem vděčná za každý posun a posuny se děly rychleji, než jsem předpokládala. Vysokou školu se mi podařilo dostudovat s výborným výsledkem. Vdala jsem se a zůstala v Olomouci, to vše už byly kroky vedené Pánem. Když jsem poprvé slyšela našeho pastora, poprvé jsem viděla člověka, který žije to, co říká, a myslí to vážně. Díky jeho aktivitě jsme se dostali z tradičního mrtvého náboženství. Navíc jsem byla díky modlitbám našeho a prostějovského pastora vysvobozena z chronické bronchitidy, už šestým rokem nemám žádné obtíže.

Děkuji Ježíši, že mě našel a zachránil, a že s Ním mohu mít živý vztah, neboť On je vzkříšení a život. Haleluja.

Další informace