Vdova ze Sarepty II

Když si naše vdova ze Sarepty vzala na starost cizího muže, proroka Eliáše, určitě se o tom ve městě hovořilo. Někteří se jí možná smáli a považovali ji za blázna. Je docela možné, že si někteří mysleli, že naše vdova hledá touto cestou nového muže. Víme, že o nic takového tady nešlo. Postupem času se ale stala naše vdova pro své okolí velikou hádankou. Žili v domě tři, ale nebyly na nich patrné žádné známky hladovění. Nechyběla jim mouka ani olej.

Jak uvidíme dál, spojovalo je něco mnohem cennějšího než jen tělesný pokrm. Svatý Bůh viděl, že v tomto domě se má řešit nejen otázka výživy, ale i otázka hříchu. Pán Bůh neposlal svého proroka do Sarepty jen proto, aby se mohl najíst, ale také proto, aby této ženě pomohl duchovně. Vliv Božích proroků musí sahat hlouběji než jen do žaludku. Tato žena musí dostat něco víc než jen chléb.

Tato žena asi brzy ovdověla, ale měla jedno veliké štěstí, že nezůstala sama, měla syna. Díky proroku byl život obou zachráněn, ale jednoho dne její syn smrtelně onemocněl. Zoufalá situace pro matku - vdovu. Eliáš měl velké porozumění pro její bolest a přistoupil ve svém životě k nejtěžšímu rozhodnutí -vypověděl válku smrti. Prorok vzal mrtvého chlapce a vynesl do svého pokojíčku. Eliáš nebyl zbytečně při potoku Karit, naučil se důvěřovat moci svého Boha. Eliáš si byl jistý tím, že se smí modlit a modlil se, ale nebyla to obyčejná modlitba. Byl to modlitební zápas, při kterém se navracelo světlo života. Eliášovi nešlo o nějakou senzaci nebo vlastní slávu, ale o slávu jeho Boha. To byl boj se smrtí a Eliáš zvítězil, matka měla zase zpět svého syna. Eliáš řekl vdově: „Pohleď, tvůj syn je živ“ (1.Kr.17,23).

Vdova dostala mnohem víc, než svého vzkříšeného syna, dostala se blíže k Bohu a to znamenalo pro ni i lepší poznaní Božích svědků. „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé“(1.Kr.17,24). Sotva někdy dostal Eliáš větší „vyznamenání“ než právě v této chvíli. Kéž by svět okolo nás vydával o nás podobné svědectví.

Závěrem ještě jedno. Tato žena viděla ve smrti svého dítěte spravedlivé Boží soudy. Všechno to, co se stalo, jí připomínalo její nepravost, dokonce i přítomnost Božího proroka. V jeho přítomnosti se cítila velmi hříšná. Praví „Eliášové“ neobviňují své okolí slovy, ale svou pouhou přítomností. Obviňováním křivdila prorokovi, ale on v tom neviděl křivdu, viděl kající se ženu, kterou má Bůh rád. Tato žena milovala Boha. Bůh k ní promluvil, a proto všechno spolupracovalo na jejím spasení.

Další informace