Samaritánka

/ Jan 4, 4-42 /            

Zdá se, že tu máme běžnou událost. Pocestný prosí místní ženu o pohár vody. Cestování na Blízkém východě je náročné, zvláště pak v poledne, kdy je nejtepleji. Ježíš se zastaví, aby si odpočinul. Jeho učedníci odešli do města nakoupit potraviny. Ale v tomto zdánlivě obyčejném scénáři je několik mimořádných prvků. Například žena, která přichází sama ke studni v poledne. Je to neobvyklé. Ženy obvykle chodily čerpat vodu ve skupinách brzo ráno nebo za soumraku.

Pán Ježíš začíná s touto ženou rozhovor. Začíná prosbou nebo spíše příkazem: „ Dej mi napít!“ /Jan 4,7/ Ani manžel na veřejnosti nerozmlouval se svojí ženou. Žena pochybuje o způsobech Ježíše, protože je Žid a muž. Pán Ježíš ujišťuje tuto ženu, že jí může dát živou vodu. Žena si nesprávně myslí, že jde o tekoucí vodu, která je například potřebná na obřady očišťování. Sarkasticky se ptá Ježíše, zda si myslí, že je větší než jejich praotec Jákob, který jim tuto studnu dal.

Rozhovor pokračuje. Pán Ježíš a Samaritánka přecházejí čím dál tím víc z hovorové úrovně do duchovní, smysluplné a teologické úrovně. Ježíš a tato žena hluboce přemýšlejí. Ona zná historii, která dlouho oddělovala Samaritány od Židů a vyvolala mezi nimi takové nepřátelství.

Rozhovor je zdlouhavý. Můžeme si všimnout dvou odlišných části: verše 7-15 se vyznačují nepochopením, ve verších 16-30 se žena otevírá a přijímá Ježíšovo zjevení.

Když jí Pán Ježíš poví, že žije s mužem, který není jejím manželem, nezlobí se. Když Ježíš tvrdí, že spása pochází od Židů, zůstává otevřená a pozorná. Pán Ježíš během rozhovoru vede tuto ženu k hlubšímu porozumění nejen historie, kterou oba představují, ale i Božích vlastností a Jeho poslání. Žena pokračuje v rozhovoru s Ježíšem, i když Jím na počátku opovrhovala jako „Židem“. Jeho slova ji zarazí. Říká Mu „Pane“, což je výraz úcty. Později přijímá i tvrzení Pána Ježíše, že je Mesiáš a toto jde oznámit ostatním.

Když je jejich rozhovor přerušen návratem učedníků, žena už přijala svoji misionářskou úlohu. Neodradí ji ani údiv učedníků, že Ježíš rozmlouvá se ženou. Pospíchá k ostatním a riskuje i to, že ji odmítnou. Její svědectví je jednoduché: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš“? /Jan 4,29/

Nakonec mnozí Samaritáni uvěřili, že Ježíš je opravdu Spasitel světa. /Jan 4,42/

Proč se toto setkání a tento rozhovor dostal do Janova evangelia? Tato Samaritánka se bude připomínat, protože se změnila z vyděděnce, kterého ostatní zavrhovali, na svědka, kterého si ostatní vyslechli a skrze něho uvěřili, protože také poznali Ježíše.

Další informace