Otázky o Bohu, 42

Jaká je historie křesťanství? (1.  část)

Historie křesťanství je vlastně i historií západní civilizace. Křesťanství mělo vliv na společnost jako celek - na umění, literaturu, politiku, soudnictví, rodinný život i hudbu. Dalo by se říct, že i způsob myšlení byl podbarvený křesťanským vlivem trvajícím téměř dvě tisíciletí. Proto je dobré znát křesťanskou historii.

Začátek církve

Církev se začala tvořit po Ježíšově vzkříšení. Ježíš slíbil, že zbuduje svou církev (Matouš 16:18) a v den Letnic s příchodem Ducha Svatého církev oficiálně začala. Tři tisíce lidí reagovalo na Petrovo kázání a v ten den si zvolilo následovat Krista.

Je zcela správné říci, že křesťanství má své kořeny v judaismu. Starý Zákon položil základy pro Nový a je nemožné plně pochopit křesťanství bez znalosti Starého Zákona, který vysvětluje nutnost Mesiáše, předpovídá Jeho příchod a zahrnuje historii Mesiášova národa. Nový Zákon je pak o příchodu Mesiáše a o Jeho díle. Ve svém životě Ježíš naplnil mnoho konkrétních proroctví, prokazujíce, že On je Ten, kterého Starý Zákon očekával.
Růst rané církve
Po Letnicích se otevřely dveře církve nejenom pro židy, ale i pro ne-židy. Evangelista Filip kázal Samaritánům (Skutky 8:5), apoštol Petr kázal pohanské Kornéliově domácnosti (Skutky 10) a apoštol Pavel rozšířil evangelium po celém řecko-římském světě (Skutky 28:16). Při jejich kázáních mnozí uvěřili v Krista a přijali Ducha Svatého.

V roce 70 po Kr. byl zničen Jeruzalém, byla dokončena většina knih Nového Zákona a kolovala mezi církvemi. V dalších 240 letech byli křesťané pronásledováni Římem. V 2. a 3. století počet členů rostl a vedení církve se stávalo víc a víc hierarchické.

Vznik římské církve
Asi v roce 400, během panování Theodosia, se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Římské říše a biskupové dostali čestná místa ve vládě. V tom čase už křesťané nebyli pronásledováni, spíše byli pronásledováni pohané - pokud "nekonvertovali" ke křesťanství. Takové násilné obrácení vedlo k tomu, že mnozí lidé chodili do církve jen formálně, bez skutečné změny v srdci. Pohané si s sebou přinesli své modly a praktiky, na které byli zvyklí, a církev se změnila. K jednoduchému uctívání rané církve přibyly ikony, propracovaná architektura, uctívání svatých, poutě, což v konečném důsledku církvi jako takové vůbec neprospělo, ba spíše ji to začalo značně devastovat a znehodnocovat to, co Ježíš na svět přinesl.

Časem Římská říše slábla, ale církev mocněla, a vypuklo mnoho neshod mezi církvemi na západě a těmi na východě. Západní (latinská) církev, založena v Římě, prohlásila apoštolskou autoritu nad všemi ostatními církvemi. Římský biskup se dokonce prohlásil otcem církve, tedy "papežem". To však nebylo zcela v souladu s východní (řeckou) církví, založenou v Konstantinopoli. Teologická, politická a procedurální propast přispěla k velkému rozkolu v roce 1054, kdy se římskokatolická, nazývaná i "univerzální", církev a východní ortodoxní církev navzájem exkomunikovaly a přerušili všechny vazby.

Středověk
Ve středověku v Evropě římskokatolická církev i nadále držela moc a papežové prohlašovali svou autoritu nad všemi úrovněmi života, žijíc jako králi. Korupce a chamtivost ve vedení církve byla samozřejmostí. Mezi 1095 a 1204 papežové schválili sérii krvavých a nákladných křížových výprav, což křesťanské reputaci vůbec neprospělo, ba je tím negativně poznamenána do dneška.

(pokračování v dalším díle)

Další informace