Z Evanjelických listů

Věděl, co to je: děkovat!

Přivedli ho na popraviště, ale tam se stalo rozhodnutí, aby s upálením se posečkalo, až by se vyhojil, tak aby se aspoň rovně na nohy postaviti mohl.

Zda-li asi za to děkoval Bohu? Ba ovšem, neboť po ně­kolika dnech zemřela tehdejší královna anglická, „krvavá“ Marie; a dříve ještě než se zlámaná noha zahojila, nastou­pila nová vláda a všichni pro víru pronásledovaní byli z vězení propuštěni. Takť tedy neděkoval nadarmo za zlá­manou nohu.

Viděl kázání

K jistému misionáři v Číně přišel jednou pohan a pravil: „Neslyšel jsem sice ještě kázání tvého, ale viděl jsem je. Známť člověka, jenž byl postrachem celého okolí svého. V jednání svém s lidmi podobal se divoké šelmě. Však nyní přijal náboženství tvého Ježíše a stal se zcela jiným člově­kem. Jest pokojný a laskavý: své staré zlé obcování složil úplně se sebe, a získal si všeobecnou lásku a vážnost. Učení tvé jest dobré.“

Zahanben

Madame de Mailly, první milenka Ludvíka XV., krále francouzského, stala se později pobožnou a pokornou ženou. Když se jednou po zahájení služeb Božích ubírala v kostele k svému sedadlu, ustupovali lidé z cesty a tím způsobeno bylo trochu hřmotu. I zvolal jistý muž v nevoli: „To je hřmotu pro takovou …. dámu!“ Madame de Mailly obrátila se k němu a pravila: „Ó, pane, když mne znáte, modlete se za mne!“

Věren v mále

Chudý, chromý, nepříliš duševně nadaný muž pracoval každodenně v těsném, dusném pokojíku, byl pomocníkem sedlářským, a práce jeho trvala denně dvanácte hodin. Slyšel nedávno v kázání slovo, jež nebyl s to cele pochopiti; že totiž i práce nejnižšího druhu může býti povznešena na skutečnou službu Boží.

Číst dál: Věren v mále

Pyšná pokora

Jistý kazatel vypravuje: „V městě, kdež jsem několik let působil, bydlela žena, kteráž provozovala pokoru zvláštního způsobu. V jejích očích byla pyšnou každá paní neb dívka, kteráž měla klobouk ozdobený kyticí aneb která pestrobarevné šaty nosila, i kdyby to byl býval prostý šat kartonový. V pokoře své šla tak daleko, že z látky na šaty příliš živé barvy ostrým luhem vyprala neb zmírnila a pak teprv si z ní šat upravila neb upraviti dala. Potom arci vypadala až k smíchu pokornou, ale o pokoře jejího srdce se velice pochybovalo. A to tím více, že si na té své pokoře mnoho zakládala a na své „pyšné“ sousedky a přítelkyně žehrala. Nejvíce litovati bylo toho, že ona svou domnělou pokorou několik údů mého sboru nakazila, kteří se pak mnohem více cvičili v posuzování jiných, než v jiných, mnohem potřebnějších dokonalostech.“ Ubohá pyšná pokora!

Dnes

„Vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili,“ řekl Jozue lidu Izraelskému. Nevíme, kolik posluchačů si skutečně tenkráte vyvolilo sloužiti Hospodinu, ale jisto jest, že kdyby Jozue byl řekl: „Vyvolte sobě, komu byste zítra sloužili,“ byli by bezpochyby všichni rádi se uvolili. Ano, zítra dáti Bohu, což Božího jest, chtěl by skoro každý, ale jen ne ještě dnes!

Naber vodu a napij se

Po atlantickém oceánu plavící se loď zpozorovala jinou, kteráž měla na stožáru vyvěšené znamení nebezpečí. Ka­pitán dal rozkaz, aby se změnil směr, tak aby loď jeho se přímo hnala k té lodi, kteráž o pomoc volala. Když se lodi k sobě přiblížily, zvolal kapitán na plavce v druhé lodi, co si přejí. Oni od­pověděli: „Vodu! Vodu! hyneme od žízně!“

Číst dál: Naber vodu a napij se

Celkem dobrý křesťan

Jistý muž měl v obyčeji říkati, že ačkoliv není takovým, jakým by býti měl, přece je celkem dobrým křesťanem, jako mnozí jiní. Ten radil jinému muži, živému křesťanu, aby obehnal svou zahradu plotem. Za několik dní potkal jej a tázal se ho, zda-li udělal dobrý plot.

„No“, zněla odpověď, „plot není ta-kový, jaký by měl býti, na některých místech není příliš pevný a tu a tam jsou díry – ale celkem je to dobrý plot, jako mnoho jiných.“

Tu pravil muž ten s velikou nevolí:

„Cože? Jak? Takový plot nestojí za nic a není k žádnému užitku!“

„Máte zcela pravdu,“ odvětil druhý, „a člověk, jenž jest celkem dobrý křesťan, jako mnoho jiných, také není k velkému užitku.“

Z úst nemluvňat

Šestiletý chlapeček zemřel. V hlubokém zármutku stáli otec a matka u vychladlého těla. Tu přišel jakýsi zedník, žádaje, aby se směl na dítko podívat. Nechtěli ho připustit, ale on prosil tak vřele, že povolili. Přistoupiv k malé rakvičce, dal se dělník do pláče a vypravoval, co se mu přihodilo:

Kdysi sestupoval jsem po vysokém žebříku se střechy. Chlapeček stál pod žebříkem. – Nebojíte se tam nahoře?, zeptal se mne. Pak ale dodal sám: Ó, já vím, proč se nebojíte. Vy jste se dnes ráno modlil. Neřekl jsem nic, ale zastyděl jsem se, neboť jsem často zapomínal tak činiti. Ale od té chvíle jsem nikdy více nezapomněl. . . .“

Další informace