Dynamika putování

Události v naší zemi po 17. listopadu 1989 učinily opět z našeho státního společenství, z dvou rovnoprávných národů tvořících samostatné živé útvary národních republik, otevřený, demokratický stát.

Demokratický stát je dynamický útvar, který prochází dějinami. Je na cestě, v pohybu. Je plný proměn, které podmiňuje i vyvolává život. Jsou to proměny, které stejným dílem uskutečňuje občanská odpovědnost všech, kdo toto živé dynamické společenství utvářejí.

Byly a jsou státy ve světě podobné muzeu, kde je takřka vše bez proměny. Držitelé moci v takovém státním seskupení usilují toliko o leštění a oprašování vystavovaných exponátů.

Naše státní společenství chce být společenstvím poutníků, COMMUNIO VIATORUM, které je na pochodu, které směřuje k cíli svobodné, participující společnosti. Tento termín jsem si vypůjčil z tradice putování křesťanství dějinami.

Je pochopitelné, že při pochodu rozestupy nejsou vždy stejné. Není to sevřený útvar, vojenský konvoj. To jen některé historické podoby států se snaží o jeho dokonalé ztvárnění. Ať hierarchickou strukturou, nebo ideologickým zákonictvím. Dnes ovšem také fundamentalistickou tezí o všemocně působící „ruce trhu“, který, bohužel, pozvolna rozprodává etické normy jeho původního poslání.

Základní směr a cíl je správný tam, kde se o něm radí všichni společně. Řekněme na nejšíře pojatém fóru, v otevřeném prostoru společnosti s možnou účastí všech občanů. Tato významná skutečnost konsensu všech činí ovšem postup vpřed často velice nesnadným. Je pochopitelné, že se některým zdá, že postup je příliš pomalý. Tito zbrklí zrychlovači dějin budou vždy vpředu, někdy dokáží i zmateně pobíhat a nečestně předbíhat. Jiným dokonce připadá naše současné putování jako bezhlavý útěk, až zběsilý úprk. Ti se snaží všelijak pochod brzdit a zpochybňovat cestu i cíl. A jsou tu i jiní, kteří překážku, která se na pochodu objeví, chtějí obejít zprava, jiní zleva. To je klasické a dnes už poněkud zastaralé rozdělení politické scény. A jsou tu další, kteří se chtějí překážkám až tak postavit, že jdou hlavou proti zdi. A to už nemluvím o těch, kteří by rádi odvedli nebo svedli pochodující zástup docela jinam. Tím vším vzniká napětí, polemizuje se, nedůvěřuje, protože - jak stále chci věřit - se hledá nejlepší cesta.

Je dobré pamatovat v dnešním společenském napětí, zvláště po zideologizované volbě prezidenta, že i tato nepříjemná pnutí patří k pochodu do budoucnosti. Je to známka toho, že putujeme. Pozvolna by však mohlo hrozit nebezpečí, že únava ze všeho, co je za námi, čím jsme prošli, nás může nepozorovaně vést k tomu, že bychom zcela vyčerpáni usedli u cesty. Měli bychom však zpozornět, po takřka dvaceti letech od zásadní změny režimu, abychom se nedali svést do labyrintů nejrůznějších stranických struktur, které si obvykle buduje každý stát jako - nejprve pomocná a služebná zařízení. Netrvá však dlouho, i po největších a nejvýznamnějších revolucích, se v nich usadí a zabydlí volení zástupci opilí touhou po moci.

Uvědomíme-li si, že žijeme v pluralitě dnes nejen mezi sebou v tomto státě, ale také v pluralitě moderního světa, tím spíše se budeme muset učit rozumět tomu, že hledání smysluplného konsensu, všemi posléze respektovaného – i v tak malém státě jako je náš -, nebude snadné.

Kde je tato zodpovědnost nejen u jednotlivých občanů, ale také u politických stran, hnutí a seskupení větší než egoistický pud politického nebo nacionálního prosazení, tam je veden vskutku pravý zápas o vytváření svobodné, demokratické a participující společnosti.

Jen vědomí takto do šířky a do hloubky pojaté občanské odpovědnosti zavazuje k tomu dnes nejdůležitějšímu. Ke spolupráci, navzdory nechuti všeho druhu. Likviduje lhostejnost, tradicionalistickou zkostnatělost, ale také bezbřehé politické experimentátorství často spojené s výsostnou dosebezahleděností. Potvrzuje se, že na jedné straně mrtvá tradičnost a konzervatismus a na druhé straně sektářská politická ukvapenost táhnou - ve svém konečném výsledku - za jeden provaz jen poněkud odlišné člověčiny.

Mám dobrou naději, že za rozmanitou aktivitou tolika stran, hnutí a seskupení, které se dnes právem hlásí o slovo, nakonec stojí odpovědný občan, který ve své odpovědnosti poroste. Má k tomu důvod. Přestal být číslem ve společnosti. Má rád svou zemi nikoli sentimentální láskou, ale láskou, která doma zavazuje k dělné spolupráci, má-li být co platný v evropském domě jako jedinec a příslušník kulturního a vzdělaného státního společenství, které více jak tisíc let se podílelo na profilu tohoto kontinentu.

Přejme si navzájem, abychom se všichni vydali s chutí do každodenní práce, ke vzájemné službě. Prosperita – dnes stále skloňovaná - přichází až po odevzdané službě, nikoli naopak. Také si přejme, abychom se při společném putování do budoucnosti potkávali, dokázali si dát přednost, pomáhali si, a to i tehdy, nebudeme-li sdílet vždy stejný pohled na naši společnou odpovědnost. Pro všechny je tu dost místa a úkolů více než dost.

Další informace