Jak jsem nepřispěl na hladovějící děti v Africe

„Kdo může dobře činit a nečiní, hřích má“, uvědomím si zpravidla až poté, co jsem bez zájmu prošel kolem sociálně potřebného prodejce časopisu Nový prostor nebo jsem odmítl zakoupit nějakou zbytečnost na humanitární účely s odůvodněním, že teď právě bohužel hrozně spěchám. Svědomí pak hryzá a nedá pokoje. Pocit studu za jednání způsobem bezcitného boháče a neznaboha mě pak většinou přiměje k tomu, abych se vrátil zpátky a otevřel peněženku. Vždyť těch 40 korun mě nezabije.

V posledních týdnech se někde asi musel roztrhnout pytel s dopisy humanitárních organizací žádajících o peníze. A nějakou divnou shodou okolností všechny dopisy z toho pytle jsou doručovány na moji adresu.

K psaní těchto řádků mne inspirovaly dva z nich. Nejdříve přišel dopis od pana Gandhiho, tedy „Nadačního fondu pro hladovějící“. Sympatický Dr. Arun Ghandi, který dopis doplnil i dvěma fotografiemi svého populárního dědečka Mahatmy, mi klade na srdce osud malých keňských černoušků, dětí, které bojují se psy a krysami o jídlo v ulicích Nairobi nebo žadoní o pomoc u bran sirotčince.

Protože do placení účtů se zrovna moc nehrnu, dopis ležel v kuchyni asi 14 dní a čekal na vyřízení. Pokaždé, když jsem o něj zavadil pohledem, přemýšlel jsem, jestli je dobře posílat peníze do Keně právě touto cestou.

Co pan Ghandi řekne keňským dětem o původu těch peněžních darů? Ve jménu kterého boha nebo jaké instituce jim je bude dávat? A kterým dětem z těch všech, které hladoví je bude dávat? Je to důležité nebo je to jedno? Možná, že mám i jiné a spolehlivější cesty, jak ty peníze dopravit k hladovějícím keňským dětem. „Musím si to promyslet“, odložil jsem nepříjemný úkol na den, kdy budu mít víc času řešit tenhle rébus.

Za několik dnů přišel jiný dopis od Nadace Světového fondu dětí. Tentokrát z něj vypadl rozlámaný křížek vyrobený z dýhy. „To už je lepší, jsou to přinejmenším aspoň křesťané,“ říkám si. A ještě si dělají takovou škodu a posílají mně dárek dřív, než jsem jim vůbec něco dal. Nad tím by se musel i kámen ustrnout.

Zvlášť, když fotografie v dopise ukazují drastické záběry na kost vyhublých dětí v Súdánu, které naléhavě potřebují mou pomoc. A prý jich jsou miliony. „Tak to bych neměl být skoupý,“ říkám si. Fotografie šéfa nadace, pana Dr.Josepha Lama, v přítomnosti dvou posledních papežů, působí jako doporučení o věrohodnosti. Asi ve všech světových nadacích ještě o mně nevědí úplně všechno, třeba to, že zrovna trefili na protestanta. Každopádně se zřejmě jedná o křesťany. Tak už bych měl konečně nastarovat internet-banking a tu korespondenci vyřídit.

Přece jen ale pro jistotu nejdříve kouknu na Internet. Stránky Nadace Světového fondu dětí jsou v souladu s tím, co stojí v dopise. Také vidím, že nadace působí ve „vybrané společnosti“ nejrozvinutějších států Evropy.

Tak ještě na závěr se podívám, jestli o té nadaci někdo jiný nenapsal něco pěkného (něco o tom, jak dělají dobrou práci nebo mají skvělé projekty).

Napsal.

(Uvádím úryvky z článku „Umění dávat“, www.lidovky.cz)

“Logo odesílatele dopisu sice vypadalo jako UNICEF, ale pod ním podepsaný název „Nadace světového fondu dětí“ nebyl totéž, co opravdový „Světový fond dětí“, fungující pod hlavičkou známé organizace UNICEF.

Nadace Světového fondu dětí v Česku funguje od loňského července. Její zástupci zrovna nehýří sdílností, když jsou dotázáni na to, kolik peněz vybrali a kam je dávají, odkazují se na zákon, pode kterého jsou povinni finanční zprávu zveřejnit až letos v létě. Jejich webové stránky taktéž mlčí. Jinými slovy mi ten fond říká, že mu mám dát peníze a nestarat se, co se s nimi děje.

U nás sice Nadace světového fondu dětí funguje jen pár měsíců, ovšem jeho starší pobočky v jiných zemích světa si už stačily získat velmi nepěkné renomé. V Německu má zakázáno vykonávat veřejné sbírky.

„Pokud máte Nadaci světového fondu dětí v České republice, tak máte problém,“ říká Burkhard Wilke, šéf německého Deutsches Zentralinstitut für soziale Fragen (DZI), sto patnáct let staré nezávislé instituce, která v Německu sleduje důvěryhodnost neziskových organizací. „Je to jeden z nejextrémnějších případů zneužití neziskového sektoru v Německu v posledních letech.“

Příběh podivného fondu ukazuje, že se sice i u našich západních sousedů najdou lidé, kteří neváhají využít nejchudších lidí této planety, aby si vylepšili stav svého konta, ale že existují způsoby, jak je klepnout přes prsty. Podle téměř identických webových stránek a podle identické osoby zakladatele Josepha Lama lze usuzovat, že v Německu Nadace světového fondu dětí působila pod dvěma názvy: nejprve jako Welt Kinder Fonds, které loni v dubnu ADD čili Úřad pro kontrolu správnosti veřejných sbírek ve spolkové zemi Porýní-Vestfálsko zakázal vykonávat sbírky. ADD totiž zjistil, že finanční dary místo aby putovaly do Afriky, odcházejí na účty nějaké další blíže neznámé nadace ve Švýcarsku. Zkrátka pěkný tunel.

Joseph Lama ovšem nelenil a ani ne za měsíc po zákazu založil organizaci s téměř identickým názvem, jen místo němčiny v angličtině – World Children’s Fund Deutschland. Má jinou adresu, ale téměř stejné logo. Tento nový fond vybíral peníze od dlouholetých dárců původního Lamova fondu, což ovšem ADD brzy zjistil a vydal nový zákaz provozovat sbírku. „Kdo takový dopis dostane, měl by jej rovnou hodit do koše,“ říká Burkhard Wilke. „Ty dopisy jsou podezřelé už tím, jak silně útočí na city.“

Nadaci světového fondu dětí, tentokrát pod názvem Welt Kinder Fonds, už kontroloři zastavili kvůli neprůhlednosti i ve Švýcarsku. Fond totiž zveřejnil prakticky jedinou podstatnou informaci ohledně svého hospodaření. Ale ta stála za to. Za rok 2006 získal v Evropě 16 421 511 eur, v přepočtu přes 400 milionů korun. Dopisy typu „Nevinné dítě – nic než kost a kůže! Podívejte se na jeho tenounké paže a k smrti unavený obličej...“ evidentně fungují.

A co na to všechno UNICEF? Protože jim lidé neustále volali s žádostí o informace či prosbou o potvrzení daru kvůli daním, dal na své internetové stránky prohlášení, že s podezřelou nadací nemá nic společného, a navíc potvrdil podezření, že peníze z fondu do třetího světa sotva kdy doputují. V žádné rozvojové zemi se totiž jeho pracovníci s žádnými kolegy z podivného Světového fondu dětí nesetkali.

Strávili jsme takovým čtením jeden pěkný večer v rodinném kruhu. Nějak se mi odnechtělo posílat peníze.

Když jsme se teď na oba dopisy začali dívat ve světle nových skutečností, uvědomil jsem si, že jsou si v mnohém velice podobné, jakoby pocházely ze stejné dílny.

Ten první dopis zaujme spíše nevěřící humanisty, ten druhý s křížkem zase více útočí na city křesťanů.

Jak mít jistotu, že za tím vším není jen hyenizmus? Jak nenaletět podvodníkům, kteří cynicky kalkulují s tím, že se na působivou návnadu musejí chytit aspoň lidé, kteří mají soucit a jsou důvěřiví nebo nemají možnost si věrohodnost ověřit? Jak mít jistotu, že opravdu pomohu africkým dětem?

Obecná doporučení odborníků pro dávání peněz potřebným: Smiřte se s tím, že nemůžete vyřešit všechny problémy lidstva. Vyberte si jednu nebo maximálně jen několik nadací, kterým můžete důvěřovat, které mají dobré jméno a které si můžete prověřovat. A těm posílejte své příspěvky, třeba i pravidelně.

Doporučovaným řešením je také „adopce na dálku“ (zprostředkovaná důvěryhodnou nadací), při níž je pomoc adresná, efektivní a lépe kontrolovatelná.

Jak se k takovým situacím vyjadřuje Pán Ježíš? „Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice.“

Další informace