Přátelství

Dovolte, abych se dnes krátce zamyslel nad tématem, o kterém zdaleka nemůže hovořit každý. Nad tématem, které je sice obecně známé, leč pro mnohé se z něj stává jakési tabu. Přátelství. Může snad někdo přátelství definovat? Existuje nějaký ideál, nějaká šablona dokonalého přátelství? Anebo bereme přátelství jako zažitý standard?

Troufám si tvrdit, že ona definice možná není. A to zejména z toho důvodu, že přátelství je pojem subjektivní, každý jej vidí a cítí jinak. Zároveň musím dát za pravdu empirikům. Přátelství totiž nemůžeme pochopit rozumem, ale musíme jej zažít. Jde o osobní zkušenost. Ani já si dnes nedělám iluze o tom, že se mi snad podaří slovy vystihnout podstatu přátelství a opsat jej dokonalým způsobem. Cítím ale potřebu vyjádřit svůj názor, své myšlenky a zážitky.

Jednou jsme s přáteli vedli na toto téma rozhovor. Kdosi tvrdil, že naším cílem by mělo být obklopení se přáteli. Pak se ale strhla menší slovní přestřelka, kdy mnozí z diskutujících tento názor zavrhovali s tím, že pak už nejde o přátelství, nýbrž o jakési požitkářství z dobrého pocitu spousty lidí kolem sebe. Osobně jsem se přiklonil k názoru, že tyto „lidi“ můžeme jen těžko nazvat přáteli. A teď myslím opravdovými přáteli. Jinými slovy: Přítel všech – přítel nikoho.

Již povícerokrát jsem se setkal s tvrzením, že člověk, jako takový, ani nemůže mít více, než jednoho nebo dva skutečné přátele. Něco pravdy na tom asi bude, ale bylo by hloupé řídit se tím jako nějakým příkazem či podmínkou. Je skutečně rozdíl mezi kamarády nebo jen známými ve škole, v práci nebo kdekoli, mezi přáteli, se kterými trávíte čas, rozumíte si s nimi a máte je rádi, a mezi opravdovým přítelem, který za vámi stojí, kterému důvěřujete a kterého poznáte opravdu až v nouzi. Jak kdysi řekl Walter Winchell: : „Pravý přítel je ten, který přijde, když všichni odcházejí.“

Slyšel jsem zajímavou tezi, že snad není ani možné se mezi těmi více než šesti miliardami lidí nenajít alespoň jednoho přítele. A to takového, pro kterého bychom dokázali třeba i umřít.

Postesknu si však, když to srovnám s tvrzením Cervantese, že není těžké umřít, ale je těžké najít si takového, za kterého by umřít stálo.

Mohu opravdu děkovat Bohu, že mohu takové blízké mít. Když jsem totiž v úvodu tvrdil, že o přátelství nemůže hovořit každý, věděl jsem, proč to říkám. Je skutečně smutné, když mohu o některých lidech vědět, že nemají takového přítele, kterému by mohli zavolat třeba o půlnoci, a on by je přijal a věnoval se jim. Stalo se mi to právě předevčírem. Asi v devět hodin večer mi volala kamarádka. Byla celá uplakaná a utrápená, ptala se, jestli bych s ní nešel asi za hodinu ven. Strašně se mi nechtělo. Měl jsem ještě spoustu učení a přece jen už bylo pozdě. Pak mi ale došlo, co všechno už udělala ona pro mne. Nebylo tak nad čím přemýšlet. V takových situacích člověk pochopí rčení: „Přátelství je láska bez křídel.“ Zpátky domů jsem dorazil opravdu pozdě :-).

Víte, od malička vyrůstám ve věřící rodině. To ve mně způsobilo přesvědčení, že je skutečně nejdůležitější milovat každého svého bližního. A v tom jsem se jen utvrdil. Když dnes sleduji zprávy, nebo se jen rozhlédnu kolem sebe, často konstatuji, že té lásky je ve světě velmi málo. A právě přátelství je, nebo by mělo být, o té lásce agapé – lásce mezi lidmi. Vlivem naší nedokonalosti je zřejmé, že nikdy nebudeme všichni těmi opravdovými přáteli. Měli bychom se tomu však alespoň učit. Úvahu končím slovy pana Wericha: „Přátelství je součástí lidského štěstí.“ – jediným tmelem, který kdy bude držet svět pohromadě.

úryvek ze slohové práce

Další informace