Umím se ještě smát?

Jistě mi dáte za pravdu, že smích se často snoubí s radostí. A tak, když jsem četl v minulém čísle o důvodech k radosti, napadla mě otázka, jak je to se smíchem.

Jistě, smích může i zraňovat. Se škodolibým smíchem, je to stejné jako se škodolibou radostí. Mám teď ale na mysli smích, o kterém se říká, že léčí, a někteří jej dokonce nazývají i drogou. Odborníci dokážou popsat, jak se smíchem uvolňují endorfiny a k čemu všemu je to dobré. Jelikož ale takovým odborníkem nejsem, vzdám se raději endorfinů a vystačím si s klasickým popisem, kdy se po těle rozlije zvláštní pocit blaženosti, který se v některých případech a v jemnější formě vrací jako ozvěna už jenom při vzpomínce na událost, jež byla důvodem ke smíchu.

Někdy se člověk setká se smíchem typu „smršť“, který je jadrný, ale přežene se rychle jako letní bouřka. Občas se také přihodí, že na člověka přijde smích typu „sopka“. Jak jednou vybuchne, nedá se zastavit, dokud se všechna láva nevyleje. Občas to může způsobit i žaludeční křeče nebo nevolnost. Na mě samotného přišla taková pořádná sopka asi 2x. Zvláště ten první případ byl kuriózní. Ve 2. ročníku střední školy jsme v rámci výuky fr. jazyka jeli na výlet do Francie a Belgie.

Stalo se to v Bruselu. 3 kamarádi jsme šli po chodníku. Petr se loudal, pak se přiblížil, poplácal mě po rameni a začal se nekontrolovaně smát. Našel totiž nějakou nálepku a připevnil mi ji na rukáv tak, že jsem o tom nevěděl. Vypadal jsem pro něj tak směšně, že rázem vybuchl v sopku. Když nějakou chvíli soptil, připadal nám s Kamilem tak směšně, že jsme začli soptit taky. Petr pro nálepku, my dva pro jeho smích. Pohled odněkud shora musel být zvláštní. 3 sopečné erupce na Bruselském chodníku, přecházející postupně ze stoje do dřepu a sedu. Kolem dokola kromě nás nic, co by bylo k smíchu. Nevím, kolikrát, za tu dobu naskočila zelená na nedalekém semaforu, ale jsem rád, že v Bruselu nemají moc špinavé chodníky. Všichni tři na to dodnes vzpomínáme.

Jak šla léta, člověk zrál, měnil se, vyvíjel. Někdy bylo do smíchu, jindy ne. Poslední dobou mě žena upozorňuje, že když jdeme po ulici, tak se příliš mračím a pokud jsem navíc ještě neoholen, tak vypadám jako vrah, s někým si mě spletou a policajti mě seberou. Tak jsem nad tím přemýšlel, a jelikož mám citlivé oči na slunce, většinou se mračím za pěkného počasí. Denně se holit mi taky moc nesvědčí. Ale stejně ve mně něco hlodá.

Po pravdě řečeno, sopka se už dlouho nedostavila, televize ani denní tisk mě nerozesmějí, a ačkoliv mám ze spousty věcí radost, nesměji se při tom. Ještě, že máme setkání 25+, tam se občas zasmějem. Radost je důležitější než smích, přesto si někdy přeji: “Sopko, kéž bys zase přišla!“

Taky jsem zkoumal, co na smích říká BIBLE. Slovo smích v bibli není tak řídké, jak jsem si myslel. Většinou však ve významu „vysmát se někomu“. Abraham se Sárou měli jistě smysl pro humor, jejich syn Izák = smíšek (nebo: bude se smát). Že má Bůh smysl pro humor, o tom hovořil i Ulrich Parzany na nedávné evangelizaci ProChrist a já myslím, že i pro černý humor. No považte, vydali byste příkaz k obětování „smíška“? Kazatel jako by si protiřečil: „je čas plakat i čas smát se“ Kaz 3,4 Avšak jinde: „O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš?” Kaz 2,2 A dále: „Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci.“ Kaz 7,3. Přesto bych rád zakončil slovy známé písně: „Proč bych neměl vesel být a proč bych nezpíval, proč bych zachmuřenou tvář měl mít? Jsem vykoupen, jsem vykoupen …

Další informace