Komu se odpouští málo, miluje málo

Bible nám jasně říká, jaká jsou dvě největší přikázání pro náš život: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Druhé je mu podobné: miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Matouš 22,37-39) Už jste někdy uvažovali nad tím, čím se projevuje naše láska k druhým a co je měřítkem toho, jak máme druhé rádi? Možná někteří z nás posuzují lásku k bližním podle toho, kolik času, dárků nebo sympatií si lidé mezi sebou vzájemně věnují. Přiznejme si ale, že co pro jednoho může znamenat mnoho, pro druhého nemusí znamenat téměř nic. Proto si myslím, že tato naše lidská měřítka mohou být zavádějící.

Podíváme-li se na tuto problematiku skrze Písmo, najdeme např. v Lukášovi 7,47 jakousi přímou úměru mezi láskou a odpuštěním: „Komu se odpouští málo, miluje málo.“ Proto si každý z nás může položit otázku: „Miluju opravdu své bližní? Odpouštím jím?“ V listu Galatským 5,15 máme také totiž napsáno: „Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“ Tento verš nás varuje, že každý neodpuštěný skutek, neporozumění a rozpory v jakémkoli vztahu – manželství, rodina, církev, může způsobit rozkol, naprosté zničení vzájemné důvěry a narušení vzájemné lásky. Patříme-li Kristu, jistě nás každý nevyznaný a neodpuštěný hřích hryže ve svědomí a je pro nás stínem, který nás pronásleduje. Pokud to tak není a nemrzí nás to, asi není v našem vztahu k Bohu a bližním něco v pořádku.

Mnohdy si možná jako Petr v evangeliu Matouše 18,21-22 říkáme: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší?“ I na tuto otázku Ježíš dává odpověď. Říká, že ani třikrát, jak o tom byli přesvědčeni židovští zákoníci, ani sedmkrát, jak se ptal apoštol Petr, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.

Vraťme se nyní k evangeliu Lukáše do sedmé kapitoly, kde máme zachycen příběh o farizeovi a hříšnici. Farizeus pozval Ježíše do svého domu, aby s ním pojedl. Když byl už Ježíš v domě, přišla dovnitř jedna hříšná žena z toho města, přiklekla k Ježíši, s pláčem mu líbala nohy a potírala mu je vzácnou mastí z alabastrové nádobky. Bylo vidět, že upřímně lituje svého špatného života. Farizeus byl ale jejím počínáním rozhořčen a podivoval se nad tím, že Ježíš jako prorok nepoznal, o jakou ženu se jedná. Ježíš ale viděl do jeho nitra a položil mu otázku, kterou chtěl ukázat rozdíl v postoji hříšnice a jeho. Jeden věřitel měl dva dlužníky. Jeden mu dlužil 500 denárů a druhý 50 denárů. Oběma jim dluh odpustil. Kdo z nich ho bude mít raději? Farizeus mu pak správně odpověděl, že ten, kterému odpustil více. Ježíš farizeovi ukázal na to, že i když mnoho znal ze zákona a možná si myslel, že všechno dodržuje a nic špatného nedělá, přece i on potřebuje milost a odpuštění. Je také třeba, aby to samé prokazoval i vůči svým bližním a nestavěl se do pozice soudce.

Nakonec otázka pro každého z nás: „Jsem tím farizeem, který si myslí, že je lepší než ostatní lidé kolem něj a odsuzuje jejich chování? Nebo si uvědomuji, že jsem stejný hříšník jako oni a také potřebuji Ježíše jako svého Spasitele?“ Přijdeme-li za našim Pánem s upřímným srdcem a budeme-li činit pokání, stejně jako hříšnice v textu, Kristus nám svou milostí odpustí a my budeme moci zakusit jeho velkou lásku k nám. Stejně tak máme-li něco jeden proti druhému a poprosíme navzájem o odpuštění, určitě se nám nejenom uleví, ale naše vztahy, láska k Bohu a k lidem poroste.

Další informace