Vírou nebo díky skutkům

 Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Římanům 3,22-24)

Všichni asi dobře známe jméno sira Nicholase Wintona, zachránce 669 převážně židovských dětí z předválečného Československa. Na počátku září byly všechny naše sdělovací prostředky plné tohoto jména. V té době vrcholil projekt „Winton Train – Inspirace dobrem“ jízdou historického vlaku z Prahy až do Londýna.

Je známou skutečností, že tento vlak byl symbolickým připomenutím několika vlaků, které odvážely malé děti do náhradních rodin ve Velké Británii, kde mohly bez úhony prožít válku. Tímto činem jim byl zachráněn život. Čím více jsem se o siru Nicholasi Wintonovi dozvídal, tím větší úctu a obdiv ve mně tento starý pán vzbuzoval. Srovnávám totiž jeho čin s mým způsobem myšlení a jednání. A musím se cítit zahanben.

V březnu 1939 měl mladý 30letý muž v plánu strávit svou dovolenou na lyžích ve švýcarských Alpách. Měl svou dobrou, ale náročnou práci burzovního makléře a ve volných chvílích se navíc věnoval charitě. Těšil se na odpočinek v nádherných zasněžených horách. Místo toho přijíždí do Prahy obsazené německými vojsky a začíná organizovat záchranu dětí. Rozhodl se tak na základě telefonátu svého přítele, který jej požádal o pomoc. Nebyla to jeho práce a v podstatě ani jeho starost. Prozíravě odhadl nebezpečí, které hrozí. Neuvažoval, že by organizace záchrany měla být věcí spíše místní židovské obce či bohatých židů v Americe, představitelů státu, politiků či diplomatů. Nespoléhal na křesťanské církve ani na humanitární organizace. Jel sám do cizí země zachraňovat cizí děti. Byl ochoten brát na sebe zodpovědnost za osudy stovek dětí, které odvážel samotné z jejich rodin do daleké země. Na druhé straně ve Velké Británii zajišťoval náhradní rodiny, dopravu, peníze, „běhal po úřadech“. Dnes jen skromně říká, že by to na jeho místě udělal každý. Ale neudělal. (A nejsem si jist ani sám sebou na jeho místě.)

Po válce, v níž sloužil u letectva, žil Nicholas Winton obyčejný život. Nikdo, ani jeho pozdější manželka, o jeho velikém činu nevěděla. Neumím si představit, že bych takovou událost ve svém životě jen tak zavřel do kufru na půdě a už nikdy se k ní nevracel, s nikým o ní nehovořil, nevzpomínal, netěšil se stovkami zachráněných dětí.

Velice jsem přál stoletému panu Nicholasi Wintonovi, aby se ve zdraví dožil příjezdu „svého“ vlaku a mohl prožít vděčnost, radost a zasloužený kousek slávy, přestože o ni neusiloval. Tento obětavý a nezištný člověk se pro mne stal hrdinou i nedostižným příkladem. Říkal jsem si, že Nicholas Winton by byl vynikajícím námětem na článek do Nedělních listů. Mohl by být krásným příkladem, jak víra v Pána Boha formuje mimořádný charakter. Proto jsem se snažil najít informace o jeho víře, o hodnotách, které jej formovaly, o motivech, které jej vedly k takovému činu. Ale nic jsem nenacházel. Až teprve televizní moderátor Jan Kraus po příjezdu Wintonova vlaku do Londýna vyjádřil v rozhovoru s panem Wintonem názor, že jej (sira Wintona) Pán Bůh zřejmě odměnil za jeho čin požehnáním tak vysokého věku. Sir Nicholas Winton odpověděl asi toto: „Já nejsem věřící. Ale kdyby se věřící lidé chovali tak, jak učí jejich víra, bylo by na světě lépe.“

Na konci října si připomínáme výročí reformace, výročí přibití 95ti tezí na dveře chrámu ve Wittenbergu. Jedna ze základních myšlenek učení reformace se nazývá latinsky „Sola fide“, tedy „Pouhou vírou“. Tato dvě slova vyjadřují myšlenku, že člověk je před Pánem Bohem ospravedlněn nikoli tím, co koná, ale pouhým vztahem své víry k Bohu. Opírá se zejména o biblický verš Římanům 3,21-24: Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

Moje babička kdysi říkávala, že není jisté, jestli jednou bude v nebi nebo ne. Říkávala: „Podle toho, jak si zasloužím“.  Bible říká v listu apoštola Pavla Římanům, že si nebe, věčný život, spasení, nezaslouží nikdo. „Vždyť ze skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn…“, „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…“.  Týká se to i mé babičky? Ano. Týká se to i mne? Ano. Týká se to i pana Nicholase Wintona?…

Velice panu Wintonovi přeji, aby žil nejen co nejdéle. Přeji mu, aby žil věčně. Přeji mu přijetí Spasitele. Lidsky si neumím představit, že by pan Nicholas Winton byl zatracen podobně jako ti, kteří posílali děti do plynu. Nezáleží ale na tom, co si umím nebo neumím představit. Nezáleží na tom, co si myslím nebo nemyslím, co vím nebo nevím, jak Bibli rozumím nebo nerozumím.

I sir Nicholas Winton bude jednou stát před tím Pánem Bohem. Vše bude jen a jen na Božím rozhodnutí. Byl bych rád, kdyby toto setkání dopadlo pro sira Wintona dobře. Věřím, že Pán Bůh určitě na jeho skutek nezapomene. Možná, snad právě na takové lidi Pán Bůh myslel, když nechal v téže epištole Římanům napsat slova: „On odplatí každému podle jeho skutků. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný“.

Blíží se Památka zesnulých. Až budu stát u hrobu mé babičky, budu myslet na to, že teď už v tom nebi je a nemusí si dělat starosti s nejistotou, jestli si věčný život zaslouží. Bude příležitost přemýšlet také o tom, co já. Jsem rád, že jsou v Bibli slova: „jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“. Tu jeho milost totiž potřebuji.

Vlaky Nicholase Wintona jsou názorným vysvětlením toho, co je to spasení z milosti. Pro záchranu nebylo potřeba hromady peněz ani mimořádných zásluh nebo činů. Podstatné bylo včas uvěřit, že záchrana je potřebná. Důležité pro záchranu bylo nespokojit se s nadějí, že to nějak dopadne, že přece nebude tak zle.  Také bylo bohužel třeba mnohé tady zanechat. Bylo nezbytné uvěřit informacím a osobě zachránce, a také vyřídit si potřebné formality. A pak už bylo nutné jen se s důvěrou spoléhat, že každé svěřené dítě pan Winton převeze bezpečně přes Německo a přes moře do nového domova, který už je připraven.

Další informace