Pane Bože, hodně přemýšlím a mám tak dobrou paměť

Slova paní učitelky v rodinné výchově při barvení vají­ček jsem ještě na základní škole nemohla pochopit. Větší svátky než vánoce? Velikonoce? Vždyť se nedávají dárky!

Co ti křesťané na těch velikonocích mají?

Když jsem se o Bohu více dozvídala a začala o životě s ním přemýšlet, postupně jsem měnila názor na tyto „méně významné svátky“. Staly se pro mne symbolem Boží lásky ke každému člověku i mně samotné nabízející odpuštění všech vin.

Pavel lidi z církve v Efezu povzbuzoval, aby si navzájem odpouštěli, jako Bůh v Kristu odpustil nám. Odpuštění patří mezi znaky nového života. V tom starém pro něj není moc místa a už vůbec není „in“. Pro mě bylo velice důle­žité si uvědomit, že odpuštění není projev rezignace nebo slabošství, ale skutečné vítězství nad sebou samým. Ano, čtete dobře, nad sebou samým. Při odpuštění nejde totiž o nikoho jiného! Mám-li odpustit, nemám přemýšlet, zda si to ten druhý vůbec zaslouží, zda si aspoň uvědomil, jak moc mne ranil, zda mu to je líto nebo jestli odpustí on mi po té, co jsem ho o to požádala. Neřešit to, je těžké!

Těžké pro mne i bylo poprat se s výkladem textu o od­puštění u Jeremiáše (31,34). Výrok Hospodinův zní: „Od­pustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomí­nat.“ Několikrát jsem slyšela, že Bůh na můj hřích už za­pomněl a já mám po odpuštění udělat totéž. Já? Ale já mám přeci tak dobrou paměť! Jsem přesvědčena, že díky paměti prožité věci ze své mysli nevymažeme. A snad to ani Pán Bůh po nás nechce. On nezapomněl, co nám od­pustil. On už to ale nikdy nepoužije proti nám. My ve vztazích často křivdy připomínáme a saháme hodně do minulosti. Když jsme byli s bratrem malí, ukazovali jsme si na těle jizvy, připomínali si, co jsme si udělali navzájem a jak moc to bolelo.Ale jizvy na duši tomu druhému ukázat ani nejdou. Nikdo nikdy neuvidí, jak moc bolí pohrdání druhým člověkem, jakou ránu v srdci způsobí nevšíma­vost, posměch či ponížení.

V knize „Duchovní mateřství“, z které jsem už dříve ně­kolikrát citovala, je ale položena velice důležitá otázka, na kterou si odpovědět musí každý sám: „Co s našimi ranami a jizvami? Dovolíme, aby nám bránily v cestě za Kristem?“ Autorka této knihy nezlehčuje křivdy, ale pracuje s nimi a posouvá je dál až před Kristův kříž. Vždyť Pán Bůh nám sám tolik odpustil!

 Návodem k odpuštění jsme obdrželi více, než jen „vystát toho druhého“. Obdrželi jsme možnost vzkříšení mrtvého vztahu, nečekané pokračování … Podobně, jak tomu bylo o velikonocích.

Další informace