Do-to-ho

Bylo to až příliš opravdové na to, abych si myslela, že se mi to jen zdá. Cesta kolem včelích úlů, přičemž z celé skupiny účastníků dorostového tábora jsem se žihadla jejich obyvatel bála asi nejvíce. S jednou včelkou to usmlouvat opravdu nešlo, a tak jsem v cestě pokračovala s oteklým obočím. Naštěstí nejsem alergická! Cesta až dosud příjemně ubíhala, krátili jsme si ji různými hrami a rozhovory. Po tomto „malém“ zádrhelu se však znenadání objevil další. Hladina říčky, ke které jsme dorazili, se natolik zvedla díky dešti v posledních dnech, že zalila betonový můstek, přes který jsme měli přejít. Někteří jsme zůstali stát a zírali (v mém případě tupě, nevěřícně a bezradně). Pohotovější dorostenci a vedoucí se hned dali situaci řešit. Někteří zuli boty, vykasali kalhoty a říčku přebrodili.

Jiní našli padlý strom, pomocí kterého se na druhý břeh při troše šikovnosti a udržení rovnováhy dalo dostat. Zvolila jsem „suchou nohu“, ale před nakročením na kmen jsem váhala. Pokud se mi to podaří, bude to super, ale pokud ne? Voda bude ze mne kapat až do příchodu na tábořiště. Byl to boj. Cítila jsem, že nemám odvahu. Nakonec jsem na břehu zůstala sama. Vteřiny utíkaly. K odhodlání mě přimělo až hlasité povzbuzování dorostenců a vedoucích z protější strany. „Neboj, to dáš!“ „Nedívej se dolů, dívej se před sebe!“ „Pojď, tady už tě chytíme“, volali s napřaženou pravicí. Odhodlala jsem se a nakročila. Oni to zvládli. Oni ví, o čem mluví. Tak do-to-ho! S kmenem mají zkušenost a dávají mi najevo, že v tomto případě stojí za to strach překonat. Nebylo to vůbec příjemné a přírodní lávka se mi zdála nekonečná, ale opravdu jsem se dostala k houfu natažených rukou. Bez nich bych skončila po ramena ve vodě. Paráda! Úleva! Na bodnutí včelou jsem úplně přestala myslet.

V souvislosti s tímto vzpomínám na jedno kázání bratra Romana Mazura v Ostravě. Usmívám se. Vím, o čem mluvil. Zažila jsem to.

Z kazatelny volal: „Do-to-ho“! Ale nejen svými ústy, ale ústy Ábela, Henocha, Noeho, Abrahama, Sáry, Izáka, Jákoba, Josefa, Mojžíše a jiných (Židům 11. kapitola), kteří s Pánem Bohem prožili veliké věci a přesvědčili se, že je dobré Bohu věřit v každé situaci. Svými příběhy nás ve víře povzbuzují: „Do-to-ho!“

Jsem ráda, že jsem u té říčky tenkrát nebyla sama. Nechci domýšlet, jak by to dopadlo, ale s velkou pravděpodobností úplně jinak. Jsem ráda za ty druhé, že mě nenechali na druhém břehu. Že s mou váhavostí měli trpělivost. Že mi dali čas poprat se sama se sebou. Že jsem si nevyslechla hlášky: „Jsi bačkora! Nemehlo! Nemáš odvahu! Nemáš víru! V týmu už tě nechceme!“.

Potřebujeme se navzájem. Potřebujeme si ukazovat na cestu, která vede k Bohu. Tehdy, když je nám dobře, cesta příjemně ubíhá, ale i tehdy, když se objeví nějaké „zádrhely“ a musíme se zastavit. Kdo se chce líbit Pánu Bohu, nemá na vybranou. Ten druhý na protějším břehu mu nemůže být volný!

Další informace