Senomet

David a Goliáš: „ Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu.“ 1. Samuelova 17, 42

Nedávno mě jeden přítel pozval na malou brigádku na jeho hospodářství. Jednalo se o sběr sena na loukách a jeho uskladnění ve stodole. „Snadná práce na čerstvém vzduchu“, pomyslel jsem si a vzpomínal, kdy jsem naposled dělal něco se senem. Asi jenom jednou, to jsem vyklízel starou stodolu od zbytků sena. Ovšem to byl horor. Kvůli množství prachu jsem byl nucen použít roušku, abych mohl vůbec dýchat. „Teď to bude ale něco úplně jiného“, říkám si a vyrážím na cestu, během níž si vytvářím zcela jasnou představu o této prastaré vesnické klasice. „Jen abych jim nezlomil hrábě, na to mám smůlu“, byly mé poslední myšlenky před vjezdem na statek.

Tam už se mé poetické, leč přízemní představy začaly hroutit jako domeček z karet. „Kdepak hrábě a nakládání sena na žebřiňák, mechanizace holenku, tak je to!“ Mluvím sám k sobě, když si uvědomím, že to nebude jako na obrázcích z Rychlých šípů. Ale práce už čeká, je potřeba rychle vyprázdnit vlečku, která stojí před stodolou. Dostávám do ruky kvalitní vidle, ale než se rozmyslím, kudy vylezu na vlečku, vlečka sama začne valit kopy sena směrem ke mně. Ale kam s ním? Do senometu přece! Pan domácí tento skvělý stroj pohotově zapíná a už stačí jen ládovat seno dovnitř. Seno mizí komínem nahoru a senomet jej chrlí do prvního patra stodoly. Jde to rychle, senomet je stále hladový, je to asi jako krmit hrocha.

Než kamarád odveze traktorem vlečku zpět na pole, dostávám pokyn, že by bylo dobré vylézt nahoru do stodoly a pomoct seno přerovnat tak, aby se tam vešla další várka. „Hohó, alespoň zabiju dlouhou chvíli“ a už stoupám po žebříku nahoru. Tam zjišťuji, že ve stodole nejsem sám. Uvažuji, jak ta drobná paní, o které vím, že i za světla se pohybuje spíš po hmatu a po paměti, přežila v tom přítmí nahoře salvy sena ze senometu. Mám na rtech větu: „Tak paninko, teď si běžte dolů odpočinout, já to tady urovnám.“ Nakonec jí ale nevyřknu, asi proto, že mi opět bleskne hlavou vzpomínka na vyklízení stodoly. A tak oba házíme seno co nejvíc na kraje a nahoru, až úplně pod střechu. Občas nám to padá. Spolupracovnice nezapomíná co chvíli seno posolit, to aby se nevzňalo. Místo pro další seno je připraveno, a tak stihneme ještě prohodit pár /pro mě důležitých/  slov před příjezdem další vlečky. Dozvídám se, že při salvách ze senometu, se kapke víc práší, že ona musí být u vrchního konce senometu a posouvat seno, aby se senomet neucpal. Proto si vždy zavře oči, uskrovní se v dýchání a přes nos si přetáhne tričko. Dále, že mě, pokud nejsem zvyklý, by to mohlo činit potíže, tak ať raději zůstanu v zadní části stodoly. Cítím se trochu zahanben, ale neprotestuji. Paní je domácí, tak asi ví o čem mluví. Senomet frčí, domácí přes mračna prachu ztrácím z dohledu. Zavřít oči není problém, horší je to se skromností v dýchání. To se mi nedaří, triko mi z nosa padá, začínám se dávit kašlem, který mě bude provázet ještě druhý den. Při představě, že ještě poslepu odhazuju seno, smekám před paninkou kšiltovku. Na půdě jsem v tuto chvíli zcela zbytečný, a tak se pokouším najít východ. „Jen abych našel ten žebřík a nevypad ze stodoly dolů. Je to hezkých pár metrů, nějaké kosti by určitě zapraskaly.“ Podařilo se, senomet ještě nahoru chrlí, já dole chrchlám. Soutěžíme, kdo je hlasitější. Doušky čisté vody trochu pomohou. Koukám, že ruce mám pokryté hrubou vrstvou prachu… asi nejen ruce.

Senomet utichá, vlečka odjíždí a já se přemůžu a lezu opět nahoru pomáhat s ukládáním sena. Už to ale není ono, co chvíli kašlu a smrkám do hnědých papírových kapesníků. Mám teď naopak chuť říci: „Paninko, budete to muset zvládnout sama, já to tady nevydržím.“ Avšak jakási chlapácká hrdost a vůle mě ještě drží nahoře. Další vlečka je dnes poslední, víc se už do stodoly nevleze. Jelikož jsem při chrlení sena nahoře spíš jen živou překážkou, užívám si dole krmení „hrocha“. V duchu lituji i obdivuji zároveň tu dobrou duši na půdě a přemítám o novém poučení: “Není dobré podceňovati někoho na první pohled nepoužitelného, zdání může klamati, lépe je si počkati až jak se na robotě ráčí ukázati. Může nás totiž nejen překvapit, nýbrž i zahanbit.“

Za odměnu mohu řídit traktor a posbírat do vlečky zbytky sena na louce. Vlečka jede nad senem a všechno pěkně sama spapá. Jen je třeba přihrabávat seno do jedné lajny. Tak přece se hrábě dostávají ke slovu, nebojte, nezlomil jsem je, vždyť jsem řídil ten traktor.

Další informace