Jako kytky na hrobech

Opět se sešel rok s rokem a naše jinak potemnělé hřbitovy svítily jako ulice velkoměst. Když tam tak člověk kolem těch načančaných náhrobků prochází, napadne ho lecjaká myšlenka. Tak například, že místy to vypadá, že se lidé starají líp o mrtvé než o živé, nebo že tu nádheru zemřelí už asi neocení. Nebo také to, že je vůbec zvláštní, že tento svátek lidé dodnes houfně ctí. 2. listopadu jsem marně hledal hrob, který by nezdobila alespoň jedna kytka nebo svíčka. Vypadá to kultivovaně a je pěkné, když myslíme na ty, kteří nás předešli, ale možná nejlepší na tom svátku je ta příležitost se zamyslet: „Kam nás předešli?

Do hrobu, do nebe, do pekla, nebo někam neznámo kam?“ Hrob asi není nejlepší místo ke vzpomínkám na předky. Líp se jistě přemítá nad fotografiemi, písemnostmi, nebo i předměty po předcích. Ale právě tam mezi těmi žulovými pomníky má člověk asi nejlepší příležitost si uvědomit životakonečnost. Avšak neznaboh tak rád tyto myšlenky zahání, protože se mu příčí pomyšlení na to, že život je vskutku jako ty kytky na hrobech, které se na chvíli vyjímají a pak náhle mizí, kdo ví kam …, šťasten, kdo ví kam.

Další informace