Zamyšlení na téma „manželství“

Paní v kopírce obsluhovala tu velikou mašinu a do toho mi povídala:

„No, jak jsem sem přišla po ma­teřské a viděla ty nové stroje, tak jsem se úplně lekla. To je hroz­né, když máte děti, celý svět se vám změní, vůbec nestíháte sle­dovat, co se děje kolem vás, zkrát­ka pořád děti, děti, děti… A taky manžel – o toho aby se člo­věk taky furt staral. Buďte rá­da, že nejste vdaná, co já bych da­la za to být studentkou, jako vy. To už se mi nikdy nevrátí… Ta svoboda…“

Neměla jsem tu sílu paní vy­svět­lovat, že já a pár mých vr­stev­nic by se raději vidělo před ol­tářem (a některé na obecním úřa­dě), než nad těmi učeb­ni­ce­mi, které mi zrovna kopíruje… Nebylo to poprvé, kdy jsem si po­ložila otázku: Manželství – sto­jí to za to?

A pak se stala jiná věc. Po­ví­da­la jsem si tak jednou s ka­ma­rá­dem a dospěli jsme k tématu po­míjivost přátelství. Shodli jsme se, že je naprosto běžné, že nám chladnou a pomalu „umí­rají“ přátelské vztahy, u kterých bychom to dříve nečekali. Vlast­ně přátelství je totálně křehká zá­ležitost. Ale pak řekl kamarád vě­tu, na kterou taky hned ne­za­pomenu: „Opravdové přátelství je vlastně taková vzácnost, že nakonec jsi ráda, když najdeš jednoho přítele na celý život a to manžela. To je výhra!“

Do třetice všeho dobrého. Učila jsem se do předmětu, který se mj. zabýval zvládáním stresu. Jistí panové, vědci T. H. Holmes a T. R. Rahe, sestavili na základě dlouho­do­bé­ho výzkumu inventář životních událostí, které mohou zá­sadním způsobem negativně ovlivnit psychické i fyzické zdra­ví jedince. Na prvním místě se v žebříčku objevuje smrt partnera, na druhém rozvod manželství a na třetím roz­vrat (alias dočasný rozchod) manželství. A zase se to vše­chno točí kolem manželství. A zase mi mělo co vrtat hla­vou.

Zdá se tedy, že manželství je něčím, co nás všechny hod­ně zajímá. Je něčím, z čeho mohou být lidé nemocní. O man­želství se taky mluví, dokonce s vámi o něm klidně bu­de mluvit i paní prodavačka v kopírce, kterou vůbec ne­zná­te. Manželství je pro jednoho obětí a pro druhého ži­vot­ní výhrou. Každopádně je to ale něco, co s námi hýbe, na čem nám v životě bytostně záleží…

Tak nějak mi z toho všeho vyplynulo, že pokud chci být v životě spokojená, měla bych dobře zvážit, komu jednou řek­nu své „slibuji“. Patrně bych si to měla všechno dobře pro­počítat. Dotyčný by měl být věřící, musí mít milé rodiče a mohl by mít hodnou sestru, se kterou bych měla pěkný šva­grovský vztah. Měl by mít vysokoškolské vzdělání, stá­lé zaměstnaní, a pokud možno vlastní pozemek s domem. Hlav­ně musí být hodný, usměvavý, akční jako já… Tak. A teď si představte tu fiktivní situaci, že opravdu na někoho ta­kového natrefím. A ještě fiktivnější by bylo, kdybych také já splňovala jeho kritéria pro vhodnou manželku. Stačilo by to k tomu, abychom zatoužili jít spolu k oltáři? Pokud by manželská láska měla splňovat pouze požadavek ra­cio­na­lity, pak ano. Jenomže já, jsem asi divná, bych chtěla být ta­ké zamilovaná. Kdyby to teď četla moje maminka, chytla by se jistě za hlavu a řekla: „Holka, přistaň už.“ Kdyby mě sly­šel nějaký pastor řekl by: „Ale manželství to je roz­hod­nu­tí, ne zamilovanost.“ A někteří z mých známých by se jen zasmáli…

Někdy mám pocit, že svět kolem mě, a obzvláště to vní­mám v církvi, nám mladým zdůrazňuje, jak by mělo být man­želství racionální, promyšlené. Jak bych si měla pro­po­čí­tat výhody a nevýhody sňatku. A někdy citová stránka ne­ní doceněná a přitom – být zamilovaný/á je tak krásné!

A do toho se u mě občas zastaví nějaký vzdálený pří­buz­ný a zeptá se: „Tak co, kdy se budeš vdávat?“ To jsou pak chví­le, kdy si říkám, honem někoho splašit, někoho kdo bu­de alespoň částečně odpovídat mým kritériím, ať už to mám rychle vyřešené. A pak si vždy vzpomenu na to, že man­žel­ství je jeden z faktorů ovliv­ňu­jící zdraví a životní spo­ko­jenost, jak to naznačují Holmes a Rahe, a taky si vzpomenu na to, jak je krásné být zamilovaná, a dojde mi, že spěchem si můžu všechno pokazit.

A tak se z mých úvah o man­žel­ství stává pěkný hlavolam. Čím víc o tom přemýšlím, tím za­mlženější je má představa, co vlast­ně chci. Pane, proč je to tak složité?

Mrzí mě, že spousta lidí (s dlouholetou manželskou zku­še­ností) kolem nás, „čerstvě do­spě­lých“, vůbec nechápe, jak je pro nás tahle životní etapa těž­ká. Mrzí mě, že zapomněli, jak kom­plikované je udělat zásadní krok, který vede k celoživot­nímu závazku. Mrzí mě, že nám opakovaně naznačují, že by­chom už měli něco dělat, pokud ne­chceme zůstat celý život bez part­nera. Mrzí mě, že za­pom­něli, že kromě rozumu máme i srdce.

Milí zkušení dospělí, raději se mod­lete, abychom byli do­sta­teč­ně moudří na činění důležitých rozhodnutí… A hlavně prosme za trpělivost, potřebujeme ji my všichni. Vy s námi a my v hle­dá­ní „toho pravého“ či „té pravé“.

Další informace