R číslo 730 ze směru...

Blízko domu nám nedávno postavili nádraží, a tak teď mám možnost slyšet skřípající brzdy vlaků hned z první ruky. Vždycky jsem měla vlaky ráda – byly pro mě symbolem dovolených (v dobách, kdy jsme ještě neměli auto) nebo mládežových výletů. Jindy jsem je, díky své výhodné poloze bydliště blízko základky i gymplu, nepotřebovala. Vše se změnilo až minulý rok v září při mém nástupu na brněnskou univerzitu – mým spojením mezi Ostravou a Brnem se staly ošoupané rychlíky, vyjíždějící každou hodinu z Bohumína. Zažila jsem s nimi spoustu (a teď záleží na vašem životním pohledu) ... legrace a dobrodružství (optimistický pohled), ... hrůzy (pesimistický pohled).

Každou neděli večer se na peróně na Svinově houfovaly davy studentů s objemnými zavazadly, dráhy na to však příliš nereagovaly a rychlík dofuněl s pouhými čtyřmi vagonky. O něčem takovém jako kupé a sedadlo jsme si mohli nechat jen zdát. Většinou jsme končili stojící u záchodků / na záchodcích / na záchodové míse / ve spoji mezi vagony, kde by se nemělo stát / nalepení na dveřích, kde se nesmí stát. Děs v očích těch, kteří doufali, že nastoupí v dalších stanicích typu Studénka, Suchdol atd. již nelze vypovědět.

Naštěstí zapracovala má vrozená píle a snaživost a já se rozhodla NEnavštěvovat ranní pondělní nepovinné přednášky, tudíž jsem mohla jezdit až v pondělí ráno. Bylo to o něco lepší. Tradiční zpoždění všech rychlíků samozřejmě přetrvávalo, ale člověk si při troše štěstí mohl i sednout. Což však, jak se jednou ukázalo, také nebyla ta největší výhra.

V kupé se nás sešlo asi pět. Vlak už prakticky vjížděl do stanice Přerov, když jeden gentleman popadl svou diplomatku a se slovy Nashledanou zatáhl za kliku dveří kupé. Jenže ty se neotevřely. Rychlík zastavoval. Muž vergloval dveřmi. Nic. V chodbičce se houfovaly davy vystupujících. Nešťastník, teď již s pomocí mladého studenta, trhal za dveře. Nic. V chodbičce už se tlačili nastupující. Muž, ve tváří sinalý a student, snažící se zakrýt částečně pobavený úsměv, vynaložili veškerou sílu a podařilo se jim dveře trochu vysadit a otevřít. Chlápek, naštěstí vypadající jako reklama na hladomor, se vzniklou asi dvaceticentimetrovou škvírou protáhl, svým prvotřídním oblekem ji dokonale vypucoval a s mohutnými přískoky na poslední chvíli vyhupnul z vlaku. Bylo pak docela zábavné pozorovat nadšení přistupujících v dalších stanicích, když viděli prázdné místo v kupé, a zklamání ve tváři, když se k němu jaksi nemohli dostat. Důstojnost (= stání v chodbičce) vítězila nad odvahou (= protahování se škvírou a možnost sezení). Blížíce se k Brnu, do hlavy se nám neodbytně vkrádala myšlenka, jak a jestli z kupé vylezeme my. Jsem ještě dost štíhlá, abych to dala, nebo jsem už spíš tlustá a nevlezu se? Měla jsem jíst tu čokoládovou tyčinku ráno? Naštěstí to se mnou není až tak strašné – vylezla jsem, stejně jako můj malý batůžek. Jak se ale ven dostala prostorově poněkud výraznější studentka s lodním kufrem mi dodnes zůstává záhadou.

Zpáteční cesty se taky neobešly bez zajímavých příhod. Vzpomenu pouze sympatickou paní, jež nastoupila v Přerově a hned se mě přeptala, zda vlak staví v Hranicích. Odpověděla jsem jí, že ne. Zpanikařila a chtěla vystoupit (vlak ještě stál). Pro jistotu se přeptala ještě dalších studentů. Ti ji sdělili, že ano, staví. Tak se zas vrátila. Ukazovala mi vyhledaná spojení, která jí vytiskli na informacích. Vždycky jsem si myslela, že logiku docela ovládám, ten cár papíru, ve kterém jsem se ani po deseti minutách nevyznala, mě ale ujistil, že ne. Ptala se průvodčí, ta jí řekla, že nezastavujeme. Z papíru rovněž nebyla chytrá. Dilema paní ukončilo až skřípění brzd našeho rychlíku ve stanici Hranice (bonus body pro studenty), kde se ale podle jízdního řádu, pak mnou dohledaného, stavět nemělo (bonus body pro mě a průvodčí).

O kvalitách vlaků (slova jedné paní vystupující v Přerově: „Tak jestli s touhle lokomotivou dojedou do Brna, tak to bude zázrak), výlukách a zpožděních (na svou první zkoušku jsem přijela o 15 minut později) by už nemělo cenu psát. Znám ale lidi, kteří by o tom dokázali hovořit, stěžovat si, pitvat a analyzovat hodiny. Jistě, není vše v pořádku. Proč ale nevidět to lepší? Vždyť i Bible říká: „Buďte vděčni“ a „Za všech okolností děkujte“. A proto místo nadávání děkuji Bohu za vlaky - nemusím jezdit dostavníkem nebo s rancem chodit pěšky. Děkuji za to, že vůbec mám důvod někam jet – mohu studovat. Děkuji za lidi, které během cesty potkám – jindy bych se s nimi nesetkala. A docela se těším, až zas budu v září stepovat na Svinově a uslyším hlášku „Rychlík číslo 730 do stanice Brno hlavní nádraží... bude o 20 minut opožděn ☺...“

Další informace