Živá víra v době kruté rekatolizace

„Chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ Řím 5,3-5

V jedné knize jsem nedávno četla, že se nám při pohledu na minulost civilizace jeví jako oceán, na jehož břeh přicházejí vlny z dalekých krajin, kde se už mezitím zvedají další vlny, které později doznívají v nás. Takovými vlnami pro Českou zemi byli mladí lidé, kteří studovali v zahraničí na konci 17. a na začátku 18. století. Byli přínosem pro pedagogické i náboženské koncepce a také pro kulturní a sociální obrození. Povedlo se jim přinést do našich zemí, během tvrdé protireformace, západoevropský vítr svobody vyznání a duchovní obnovy.

V té době přinesli s sebou mladí učenci do našeho kraje jedno obzvláště výjimečné myšlenkové hnutí. Výjimečné svým zrodem, průběhem, následky i koncem. Pietismus.

Když se roku 1709 hrdě třpytila nad Těšínem zrovna dostavěná věž Ježíšova kostela, probíhala o 600 km západně v německém Halle duchovní očista mladých evangelíků, kteří se rozhodli změnit dosavadní průběh myšlenkového hnutí Lutherovy reformace. Philipp Jacob Spener svým Pia desideria = zbožná přání, vyjádřil touhu reformovat celou církev a očistit ji od strnulé protestantské ortodoxní dogmatiky, kterou považoval za duševně smrtelnou. Naopak, křesťan, který veškerý svůj vnitřní i vnější život vědomě podřídí křesťanským zásadám a začne praktikovat svou zbožnost, stává se obráceným, neboli znovuzrozeným. Znamenalo to, že chtěli, aby veškerá nauka v životě každého křesťana nebyla nadarmo, ale aby se osvědčila i v praktické stránce křesťanova života. Biblická pravda se přece musí živě procítit a ne jen ledabyle přečíst a tolerovat. Lutherova reformace pro ně znamenala začátek toho, co chtěli uskutečňovat stále, žít živou víru, prožívat každodenní pravdy lásky k bližním a být v bezprostřední blízkosti Boží.

Touha po zbožné duši všech křesťanů byla určující i pro označení tohoto myšlenkového hnutí jako pietismus, z latinského pietas, což znamená zbožnost.

Avšak stejně jako luteránské myšlenky, i ty pietistické se dostaly velmi brzo do nelibosti, a to hlavně u nás na Těšínsku. Když se roku 1728 vrátil z Halle rodák z Dolní Suché, Jiří Sargánek, plně nabitý myšlenkovým přesvědčením, které mu vlévalo do krve nový život, rozhodl se, že bude vyučovat mladé lidi ke zbožnému životu. Již po příjezdu do Těšína mu byly zabaveny všechny jeho věci, kompletně prohledány a knihy, které se nelíbily místním jezuitům, byly zabaveny. Sargánek a spolu s ním další muži byli pod neustálým drobnohledem jezuitské církve i místních evangelíků. Těšínem vířil náboženský boj.

Neustálý nátlak na císaře a obvinění pietistických učitelů jako „zahraniční pietističtí sektáři“ přivedlo císaře k rozhodnutí vyhostit těšínské učitele za hranice habsburské monarchie.

Ani Sargánek, Spener a další významní muži, kteří trpěli pro své přesvědčení, neztratili naději, protože jak již list Římanům vypovídá, „naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ ne pro nějaký blažený pocit bezpečí a náklonnosti ze strany Boží. Duch svatý nám byl dán darem, abychom dokázali naše životy opravdu žít ve víře, ne se neustále bát vlastní slabosti a neschopnosti a pokud pohrdáme tímto obrovským darem, pohrdáme samotným Bohem. Pietisté si tento dar cenili, a i když už se toto hnutí jako takové nevyskytuje, jeho myšlenky si vzalo za své mnoho evangelikálních církví, které dnes existují.

Nakolik se naše víra liší od té předpietistické..., nepotřebujeme také trochu zbožnosti?

Další informace