Když se dva perou, třetí se směje?

Nepátrala jsem, kdy tohle rčení vzniklo a za jakých okolností. To, co se děje teď, tomu ale naprosto neodpovídá – těžko má někdo prospěch z toho, že se dva nemají rádi. Pro příklad nemusím chodit daleko – když se hádají rodiče a vše směřuje k rozvodu, směje se snad dítě? Ne. Je nešťastné, cítí se provinile, přestože nemá s hádkami rodičů nic společného. Pro dítě je to hotové utrpení, když se rodiče „perou“. Ono doplácí na to, že se dva dospělí, rozumní lidé nechtějí domluvit a odpustit si.

Pokud firmu povedou dva takoví, kteří se nedokážou (nebo nechtějí) domluvit a shodnout, pak taková firma jistě velmi brzo skončí. A pokud se tak náhodou nějakou dobu nestane, určitě si dokážeme představit, jaká atmosféra tam panuje – dusno, napětí, intriky; ti, kteří se sporů přímo nezúčastňují, pak trpí beznadějí, bezmocností něco změnit a často dávají výpověď, protože nemají důvod „ke smíchu“.

Tohle platí v každém kolektivu, který vede více než jeden člověk. Neshoda, nejednota, nechuť k domluvě, kompromisům či odpuštění, nechuť vycházet si vstříc způsobí v kolektivu rozkol, přestože se nedokáže dohodnout „jen“ vedení. V Matoušově evangeliu Pán Ježíš říká: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát.“(Mat.12/25)

Mluvím sice jen o lidech, kteří zastávají nějakou vedoucí pozici, a takto bych to taky mohla ukončit. Jenže problém se týká každého z nás – možná, že máme s někým problém, „pereme“ se s ním a někdo třetí, nezaujatý, doplácí na náš konflikt. Jsme křesťané, Kristovci? Členové sboru? Pak „...dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Gal.6/10) Vždyť jednota má být jednou z nejdůležitějších věcí ve společenství: „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ (Ef. 4/2-3) Zachováváme jednotu? Působíme pokoj? Dokážeme si navzájem odpustit? Máme mezi sebou lásku? Nebo přetrvávají naše osobní pocity a křivdy?

Další informace