Jsem jeho jediná

Když jsem byla dítě, chtěla jsem být dospělá. Vlastně to není úplná pravda. Na výhody dospělosti jsem chtěla dosáhnout coby pubertální a posléze dospívající dívka. Když jsem byla dítě, nic takového jsem neřešila. Dětství byla pro mne nepojmenovatelná minulost, přítomnost i budoucnost. Možná si řekneme: „zlaté časy“. A ti z nás, kteří měli krásné dětství, s pokyvováním hlavy budou zajedno.

Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“ Matouš 18, 2-4.

Žádné mimořádně nadané, mimořádně hodné či mimořádně pokorné, nýbrž úplně obyčejné dítě, mu posloužilo v rámci názorné odpovědi na otázku učedníků: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“

Učedníkům návrat do dětství ale nepřichází příliš vhod. Dokonce zakazují k Ježíšovi přinášet děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se. Při čtení Bible si všímám, jakou má Ježíš s „dospělými“ učedníky trpělivost. S těmi, kteří toho už přece tolik znají a kteří mají na spoustu věcí již vytvořený názor. Síla jeho trpělivosti se projevuje v jeho klidné odpovědi: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské.“ Mat. 19, 13-14.

Docela zajímavý příklad. Být jako dítě! Ježíš ví, že dospělý nemůže být dítětem, proto jeho slova neznějí: buďte dětmi, jinak do božího království nevejdete. Přemýšlím, v čem být coby dospělá jako dítě. V čem konkrétně mě dítě předčí? Vždyť pro společnost nevytváří ještě žádné ocenitelné hodnoty. Vzpomínky na vlastní dětství mi moc nepomáhají. Ale vodítkem mi v této chvíli je náš malý syn. Ne že by ve svých 18 měsících někdy nezlobil, neuposlechl, nedupl si nožičkou, neječel „ne, ne, ne“. Z čeho však mi šla dosud hlava kolem je to, jak mě milujeJ. Máma je moje pomoc, nikdy mě nedá! Máma je zdroj jídla a poznání, tedy celý svět! Moje máma je moje všechno, máma je bůh. A já na něj s potěšením hledím, neboť jsem ubezpečena, že jsem jeho jediná J. To je to, v čem mě předčí, na co při svém dospělém uvažování, chápání, strachování a předvídání vůči Bohu nemám! Ta prostá dětská důvěra je jasně vodítkem do božího království. Pane Bože, buď naše všechno!

Pavel, píšící do Korintu svůj první dopis, se k dospělým taktéž obrací s příkladem dětí. „Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.“ (14,20)

Připadá mi, že je to moc hezké pokračování. Nemluvňata nejsou zákeřná, nepřemýšlejí o odvetě, netrucují, nejsou přesvědčena o své pravdě, netrvají na správném jednání toho druhého.

Znám dospělé, kteří jsou jako děti. Ale ne v důvěře vůči Pánu Bohu či v neschopnosti oplácet zlým za zlé. Právě naopak! Zůstali dětmi v tom, z čeho jako dospělí už měli vyrůst. Když není něco dle jejich představ, zuří projevem vztekajícího se dítka v obchodě, když mu matka nekoupí lízátko. Připadá mi tragické, když se o někom mluví: „Tak mu to dejme, bude klid!“ nebo „Když to tak strašně chce, možná by se to dalo nějak zařídit!“ A při pohledu na starou sousedku sbírající flašky na zahradě po párty jejího syna s přáteli jen nevěřícně kroutím hlavou. Kde se stala chyba? Neměli bychom ve výchově našich dětí myslet jako dospělí?

Další informace