Jaké je mé místo ve sboru?

„Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.“ 1Kor 3,5-9

Není to Pavlova promluva ke korintským zahrádkářům, jak by se možná z některých slov mohlo zdát. Apoštol si onu "pěstitelskou" terminologii půjčuje pouze proto, aby křesťanské obci ve městě vysvětlil, jak rozumí své práci, i svému vztahu ke sboru. A začíná - možná překvapivě - dvěma otázkami: Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Kdo je otec zakladatel, kdo je větší duchovní autorita, kdo je jediný mistr, kdo má větší moc a vliv...? A dříve, než si posluchači položí takové doplňující otázky, sám odpovídá: „Jsou to služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán.“ Nikoli vůdcové, nýbrž služebníci. Pavel rozumí své práci především jako službě. Odmítá hodnocení, rozlišování a posuzování svých apoštolských kvalit. Nestojí o obdiv a už vůbec ne o kult osobnosti. Staví se proti možné rivalitě a vytváření skupin ve sboru. Naopak. Chápe sbor jako místo, kde si lidé vzájemně slouží k růstu své víry. Pavlovi nejde o to, aby "zviditelnil" sám sebe a svou práci, ale aby dobře fungoval sbor.

Jsme si navzájem služebníky a vzájemně se přivádíme k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Podle svých obdarování, v rámci svých možností, s ohledem na své hranice, ve vědomí svých omezení. Jeden sází a druhý zalévá. Pracují oba. A je důležité slyšet, že se jedná právě o práci. Oba, Pavel i Apollos, se namáhají. Každý v jiné chvíli a za jiných podmínek. Jejich práce je ale stejně důležitá. Oba mají svůj úkol a nedá se říct, který je potřebnější více nebo méně. Navazují na sebe. Doplňují se. Pavel dobře ví, že plody práce se často projeví až po dlouhé době. Není možné sázet i sklízet v jediném okamžiku. Je důležitý Pavel, který sází, ale také Apollos, který zalévá. Práce v církvi, i v každém jednotlivém sboru, je práce týmová. Je třeba děkovat Bohu za fungující staršovstva i každého jednotlivce, kterému jeho sbor leží na srdci.

Pavlova slova v nás mohou vyvolávat i takovéto otázky: Jak vlastně funguje spolupráce mezi faráři? Jak funguje vzájemná komunikace mezi presbytery? Jak se do různých aktivit zapojují členové sborů? A jak se v tom konkrétním mém sboru projevuje spolupráce? Jde nám vždy skutečně o spolupráci? Není to často spíše soupeření? Nejsme někdy přesvědčeni, že jen my nejlépe víme, jak-co-kde-kdy udělat? Nebo snad patříme k těm, kteří vždy rádi přenechají veškerou iniciativu těm druhým a sami se do ničeho nezapojí? Úroveň i životaschopnost našich sborů se pozná právě podle "spolu-" práce. Jsme ale ochotni přijímat spolupracovníky? A jsme připraveni sami se spolupracovníky stát?

Každý sbor potřebuje mít svého Pavla i Apolla. Toho, kdo sází, i toho, kdo zalévá. K ničemu není osamělý, byť schopný, solitér. Zvláště ve sborech, které jsou početné nebo mají rozlehlou diasporu, je třeba každého, kdo se nabídne ke spolupráci.

Možná bychom si u tohoto textu přáli slyšet, že kromě těch, kteří sázejí a zalévají, jsou mezi námi i takoví, kteří ono Boží pole spíše "zaplevelí" nebo "pohnojí." A tam, kam jednou šlápnou, už ani tráva neroste. Nic takového zde ale nečteme. Pavel se tomu důsledně vyhýbá. Nechce být soudcem druhých. Možná proto, že ví, jak často se z každého z nás - tu a tam - stává "kozel zahradníkem". Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Patříme k sobě. Ale na svou práci budeme jednou dotazováni každý zvlášť.

Naštěstí ale nezáleží všechno jen na nás. Jeden sází, druhý zalévá, ale Bůh dává vzrůst. Je to nejdůležitější slovo z celého oddílu. Ne my, ale Bůh dává vzrůst. To je podstatný a zároveň nadějný rozdíl. Záleží na nás a na naší práci, přesto ale s námi církev nestojí, ani nepadá. Jsme důležití, nikoli však nenahraditelní. Každý má své místo na té pomyslné "zahrádce". Máme se snažit. Spolupracovat. Jsme jako zahradníci. Naše je starost, práce i péče. Ale vzrůst dává Bůh.

Pane Bože, prosíme, probouzej v nás spoluodpovědnost za Tvou církev. Amen.

Další informace