Řekni to dál

„Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“ Skutky 4,20

Tato krátká výpověď zní z úst Petra a Jana. V kontextu naší kapitoly nezní na oslavě jejich narozenin ani při předávání prestižní ceny za misijní aktivity, ba naopak. Tato rozhodná výpověď zní z úst apoštolů právě ve chvíli, kdy jsou veleknězi vyslýchaní a je jim důrazně zakázáno mluvit o všech věcech, které zvěstovali, a které se týkaly ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše Krista.

Vskutku zvěstovat plné evangelium o Ježíši Kristu jako Spasiteli bylo tehdy jako i dnes nepopulární a vyžadovalo jistou dávku odvahy, sebezapření, rozhodnosti a lásky. O jiných věcech, jako například o tom, co jsme viděli u sousedů, v televizi, co jsme slyšeli od tetičky i to, co se jen šušká po vesnici či ve sboru, o tom všem se nemůže mlčet a hned první příležitost, která se naskytne, se využívá proto, aby se tyto věci řekly ostatním, protože o tom se „nedá“ mlčet! Přitom jde často o negativní a zkreslené informace o druhých. Hovořit o těchto věcech však není problém, protože svět tyto smutné, špatné či nepravdivé informace hltá stejně tak, jak je špatný on sám.

Naproti tomu zvěst o kříži Ježíše Krista je pro svět bláznovstvím, i když paradoxně jde o informaci úžasnou, velmi dobrou pro člověka a pravdivou. My, křesťané, ač víme, že evangelium je mocí Boží ke spasení, ač víme, že Ježíš Kristus je cesta, pravda i život, máme často strach hovořit o své víře v Něho.

Obáváme se totiž nepřijetí, nesouhlasu nebo i výsměchu ze strany našich nejbližších, spolužáků, spolupracovníků i širšího okolí. Tak hodně jde křesťanům o jejich Já, o jejich image, že tu nejdůležitější informaci, kterou sami poznali a přijali, často nekomunikují dál svému okolí, ale pečlivě ji utajují, dokonce se za ni stydí, nebo se za ni i omlouvají, a to jak verbálním tak i neverbálním způsobem. Přitom křesťany v naší zemi za jejich veřejné přiznání se ke Kristu nikdo nevězní a neusmrcuje, což neplatí o všech zemích.

Petr a Jan byli tak horliví v následování Krista, že prostě nemohli zůstat potichu, i když jim hrozili trestem. Byli tak ponoření v Krista, že láska k Němu a bližním byla větší než jejich strach, bolest, výsměch i smrt.

Jak hluboko jsme v Krista ponořeni my? Jak opravdové je naše následování Krista, naše křesťanství?

Nezapomeňme, že nejde jen o nás. Jde skutečně o záchranu lidí kolem nás. V evangeliích můžeme pozorovat, jak hodně důležité bylo svědectví těch, kteří zažili nebo viděli, co Ježíš dělal. Odkud by nemocná žena věřila, že se stačí dotknout Ježíšova oděvu? Co přimělo Zachea, že vylezl až na strom, aby viděl Ježíše? Lidé, kterým Ježíš pomohl, nebo kteří byli uzdravení, nemlčeli a vydávali o tom svědectví. Ostatní pak, když to slyšeli, zatoužili se s Ním setkat.

Ať chceme nebo ne, ať už jsme v jakémkoli věku, neunikne nám skutečnost, že letní období prázdnin je za námi a začíná nový školní rok. Pro každého z nás to znamená něco jiného, možná i nového. Někdo se setká s novými dětmi v mateřské školce, někdo potká nové spolužáky na základní, střední či vysoké škole, na konfirmačním cvičení, budeme mít možná nové kolegy v práci, někteří z nás potkají nové lidi na různých jazykových, či rekvalifikačních kurzech a v neposlední řadě někteří z nás budou potkávat nové tváře na autobusových zastávkách či v prostředcích hromadné dopravy. Tak či onak, toto kalendářní období přináší spoustu nových, vhodných příležitostí k tomu, abychom se sdíleli s lidmi kolem nás o tom, co prožíváme s Kristem, co pro nás znamená v Něho věřit, co vše pro nás vykonal, když zemřel za nás hříšné lidi a z mrtvých vstal. Nemusí zaznít vždy hned při prvním rozhovoru plné evangelium, někdy lidé potřebují slyšet tu radostnou zvěst po troškách. Nekřesťané potřebují vidět nás křesťany, jak řešíme s Bohem každodenní situace, a potřebují se z těchto situací učit, jaký je Pán Bůh, jak jedná, jak miluje, jak odpouští, jak pomáhá, jak učí a vychovává a jak se stará. Slyšel jsem jedno přirovnání, ve kterém se říká, že křesťan je jako žebrák, který našel místo, kde si může vzít chléb a nasytit se. Zaleží pak na něm, jak s tou informací naloží. Chodí každý den si vyzvednout tajně svou dávku chleba tak, aby to nikdo nezjistil a neubylo mu, nebo chce všem ostatním žebrákům v okolí říci o té radostné zprávě (evangeliu), že je Pán Ježíš Kristus, který chce být chlebem pro každého, kdo k Němu přichází, byť by byl tím nejubožejším a nejšpinavějším (nejhříšnějším) člověkem pod sluncem.

My jsme také poznali a zažili moc Ježíše Krista, Jeho lásku, odpuštění, mocné působení, proto nemlčme a nebojme se o tom směle hovořit. Nenechávejme si tu radostnou zvěst jen pro sebe. Využijme k tomu naše osobní zkušenosti s Pánem, naše znalosti Božího slova, různé podpůrné materiály jako traktáty, knížky nebo třeba i nově spuštěné evangelizační stránky: www.hledamboha.cz. Vždyť Pán Ježíš zaslíbil: „Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32).

Další informace