Výchova ano či ne?

Milé sestry a milí bratři v Kristu, milí přátelé, nedávno ke konci sportovních zpráv promluvil už dosti starý pán, asi měl nějaké narozeniny. Nepamatuji si jeho jméno ani sportovní odvětví, v němž působil. Pamatuji si ale jeho energicky pronesená slova o tom, že naší společnosti chybí výchova. Klade se obrovský důraz na vzdělanost.

Ta však nejde ruku v ruce s výchovou. A ti nejvzdělanější lidé nás potom nejvynalézavěji okrádají. Podobně, jak se zpívá v písni Zdeňka Svěráka Lotr intelektuál z pohádky Lotrando a Zubejda:

Dáme klukovi školy, ať to stojí cokoli,

nešetříme na chlapci, táto, šáhni do kapsy.

Když zná lupič písmena, stane se s ním proměna,

když zná lupič dějiny, tak je úplně jiný.

Naučí se francouzsky, bude nosit licousky,

naučí se mluvnici.Naučí se německy,

řekne troky, ne necky,

když bude mluvit plynně, může loupit v cizině.

Ref.: Bude to ozdoba loupežnické bandy, bude mít brejličky a možná i kšandy,

posune řemeslo zas o kousek dál, bude to lotr intelektuál.

Z listu Židům slyšíme také o výchově. Podvolujte se Boží výchově. Mít nějaké vědomosti, umět psát, počítat a zacházet s moderní technikou je jen jedna stránka výchovy. Zároveň nebo snad i napřed bychom se měli učit, k čemu mají naše vědomosti a dovednosti sloužit. A v tom je asi zmatek. Zdá se, že nám uniká smysl našeho lopocení v životě. Řečeno jazykem víry. Ani se nedivíme, že nám smysl života uniká, když se nedržíme Boha. Z pozice věřících křesťanů bychom snad mohli namítnout: to se nás přece ale netýká, my se k Bohu hlásíme. Ano, jistě, máme velikou výhodu, že můžeme nahlížet svět skrze evangelium, skrze svědectví o svém přijetí, o odpuštění, o vykoupení v Kristu. Nicméně žijeme ve společnosti, která hodnotově čím dál víc tápe. A tato naše společnost nás ovlivňuje více, než si jsme ochotní připustit. Nahlížíme tedy svět i skrze prostředí, ve kterém žijeme.

Díky Kristu jsme děti Boží. Jsme ale i děti svých rodičů, jsme pod vlivem společnosti, v níž žijeme. A to se nás pak někdy zmocní pocit, že nás to táhne na dvě strany.

Jako bychom chtěli žít zároveň ve shodě s Božím pohledem na svět a zároveň, jako bychom chtěli dopřát sluchu těm hlasům, které říkají: Co si pro sebe neurveš, nemáš. Nebo rafinovaněji: musíš dopřát dětem pohodlný, blahobytný, zajištěný život. A to jsou pak veliká dilemata. Jestli dělat lépe placenou práci, o níž ale vím, že je postavená na okrádání chudých (třeba formou lichvářských půjček) nebo čestně dál vyměňovat pleny v domově důchodců za téměř minimální mzdu? Nebo jestli jít na fotbal nebo do kostela? Jestli vyčítat nebo odpustit? ...

Do takovýchto dilemat slyšíme: Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Táhne nás to na obě strany. My to víme. Proto se cvičíme ve zbožnosti, povzbuzujeme se ve víře. Proto se scházíme k bohoslužbám, k biblickým hodinám, proto se modlíme a čteme svatá Písma. Abychom byli co nejvíce naplněni Božím pohledem na sebe i na svět, abychom co nejlépe rozuměli jeho vůli. Abychom unesli i životní těžkosti, když na nás přicházejí. Abychom se těch těžkostí nebáli a uměli je pozitivně zpracovat. Můžeme si říct: Ty těžkosti, to je Boží výchova. Vyhýbat se těžkostem znamená vyhýbat se Bohu a vzdávat se výsady Božích dětí. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.

Pod slovem výchova si ne všichni představíme totéž. Někdo si ze svého dětství vzpomene na bití a křik, někdo na zákazy a příkazy, někdo na dlouhé řeči, někomu vytane důraz na svobodu a nezávislost, někomu se vybaví rodičovské příklady. A to poslední, si myslím, že je to pravé. Staré latinské přísloví říká: Verba movent, exempla trahunt. - Slova motivují (hýbají, podněcují, povzbuzují, dojímají), příklady táhnou.

Ano, slovem i příkladem vychovávaným dětem někdy připadá, že jiné děti mají více volnosti, více hraček a zábavy a trochu jim závidí. Až zpětně pak ocení péči svých moudrých rodičů, když vidí, že mají v životě pořádek, zatímco ti, kterým trochu záviděli se potácejí ve zmatcích.

I nám se neděle prožité v církvi, čas věnovaný modlitbám, síly vynaložené na pomoc bližním mohou zdát jako brzdy v rozletu. Mějme však na vědomí, že si těmito aktivitami děláme pořádek v životě. Třídíme věci na důležité a smysluplné od věcí zbytných a nesmyslných. A pokud to člověk nedělá, začne se dříve nebo později topit v chaosu, vrací se do doby, než Bůh promluvil. Tenkrát byla země pustá a prázdná. Tudy cesta nevede.

Cesta vede skrze Boží výchovu, aby i vzdělání mělo smysl, aby intelektuálové nebyli lotři, ale naopak lidé příkladní. Moudré výchovy je nám zapotřebí jako soli a Boží slovo a jeho vedení je k nezaplacení. Kde alespoň trošku zavětříme závan Božího Ducha, tam ať nás to táhne neodolatelnou silou.

Další informace