Jsme štědrý sbor divadelního typu

Vnější pozorovatel našeho sboru by něco takového mohl konstatovat a možná, že by nebyl daleko od pravdy. Jsme štědří? Přestože ne všichni dobře rozumíme rozčlenění financí na salár a jiné sbírky, finanční obětavost členů našeho sboru je vysoká. To je v dnešní době hospodářské recese velmi světlý jev. Jednak máme srdce podporovat děti a chudé lidi na Ukrajině a jednak je v nás zvláštně zakořeněný vztah ke kostelní budově.

Mnoho desítek, ba stovek tisíc jsme si nastřádali na okna a střechu nad kazatelnou, a to v docela krátkém čase. Je však také nutné konstatovat, že roční provoz sboru stojí kolem 850 tisíc korun. I kdybychom se obešli bez topení pod předními lavicemi, výměna střešní krytiny na celé střeše kostela se jeví v blízké budoucnosti jako nevyhnutelná. Čili naše budova s kapacitou 970 míst v lavicích, ve které se v průměru schází o nedělích 182 lidí, spolyká ještě velkou spoustu financí. Nejednoho může napadnout na první pohled možná kacířská otázka, zda máme pro naše společenství vůbec přiměřenou budovu. Kdysi určitě ano. Ale dnes je náš kostel vzletně řečeno „prostorný a v očekávaní přívalu nově obrácených“. Začala odluka církve od státu, ze seniorátu chodí dotazníky pro krizové plány budoucnosti celé naší církve. Počet členů sboru klesá a na bedrech stále zmenšujícího se počtu lidí jsou rostoucí náklady na provoz kostela a přilehlých budov. Možná přijde i doba, kdy kostel budeme muset sdílet s jiným sborem nebo církví. Nebo co kdyby se budoucí generace ocitla v situaci, kdy se bude muset z nějakého důvodu kostelní budovy vzdát. Vždyť i to je možné v tom dnešním světě. Někdo by mohl říct: „To by byl totální zánik sboru...“ Ale proč? Sbor přece není kamenná budova, sbor je živé společenství! Zvažujme spíš co dělat, aby k nám Bůh přidával, tak jako v prvotní církvi. Je nasnadě prozkoumat, jaký je Ježíšův pohled na priority křesťanského společenství. V 1. Korintským 3,13 je psáno: „Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.“ Onen žár již začínáme pociťovat. Budeme prověřeni, zda jsme jen pyšnými evangelíky, nebo horlivou církví Kristovou, zda se držíme Pána, nebo spíš kostela pro úctu k našim předkům. Budiž nám oporou příslušné novozákonní texty, abychom neztratili ze zřetele Ježíšovy záměry se svými učedníky.

Vždycky, když k nám zavítají misionáři a vyprávějí o své službě a zážitcích, tak mívám zvláštní smíšené pocity studu, bázně a obdivu. Je mi totiž jasné, že působí na místech tuhého duchovního boje. Tam, kde si křesťanství klestí cestu skrze neprostupné houštiny islámu a jiných náboženských systémů. Nebo tam, kde pouhá zmínka o Ježíši znamená v nejlepším případě vězení či fyzické násilí. Přijíždějí ze svých cest k nám, kde má křesťanství víceproudé dálnice křížem krážem, jenom stačí vyjet. K nám, kde máme s Božím Slovem přístup dokonce i do škol. Pokaždé čekám, že nám vyčtou, že si tady sedíme v kostelních lavicích, neustále se posilujem ve víře, takže naše duchovní svaly mají naběhlé žíly, namísto abychom brázdili s evangeliem silnice k lidským srdcím. Přestože důrazy na křesťanskou povinnost evangelizace jsou čím dál přímočařejší, zatím nám ještě nikdo nevynadal. Tak si říkám, jestli je to dobře, nebo spíš ne. Nevím, jak jste na tom vy ostatní, ale podívám-li se na sebe, vidím značnou nevyrovnanost v osobním svědectví. Kupodivu mezi rodinou nebo u přátel z mládí to ještě docela jde, ale obdivuji každého, kdo je silným evangelizátorem třeba v zaměstnání. Jako bych stále přešlapoval na místě, jenže nemohu očekávat pokroky, když můj modlitební zápas ani nejde tímto směrem. Tudíž pro mě dobrý podnět k další modlitební revizi. To jsou osobní roviny každého z nás. Pak je tady ještě linie sborová. Domnívám se, že jako celek jsme na tom hůř než v těch osobních rovinách. Výsledky dotazníkového průzkumu to také potvrdily. Scházíme se ke studiu, ke zpěvu, k práci, k vedení dětí a dorostu, k přednáškám na sborových dnech, zkrátka neustále jakoby pečujeme sami o sebe ve své sborové základně. Udržovat společenství je jistě potřeba, ale co nemocnice, domovy důchodců, co navázat na kdysi úspěšné kluby pro děti z města? Dobrovolnickou činností ve městě bychom si postupně získali i dobré jméno. Díky Bohu jsou tady první vlaštovky v podobě zpívání koled nebo veřejného čtení z Bible. Pozitivní je, že několik nových služebníků zrovna absolvovalo kurz EVD Dětské misie. Kéž by to byly jednou jen kapky v moři našich „outdoorových“ aktivit.

V našem sboru je několik služebníků, kteří se svou tichou službou stali jakousi snadno přehlédnutelnou samozřejmostí. Nejsou příliš vidět, ani po tom netouží. Přestože je jejich služba až na úkor zdraví, Pán je nějakým způsobem udržuje v provozuschopném stavu. Z jejich aktivit vnímáme jen jakoby vrcholky hor, avšak ony mohutné základy nám většinou zůstávají skryté. Přesto jako celek jsme stále ještě sborem divadelním. Angažovali jsme si kulisáky a herce, kteří nás zvou na představení a my když máme čas, tak přijdeme. A máme přitom dobrý pocit, že Bůh z nás musí mít radost. Jakou máme vlastně představu o sboru? Jsou pro nás sborem nedělní bohoslužby? Nebo je pro nás sbor místo, kde je občas fajn program, který stojí za to vidět? Každý z nás je členem sboru (chápej místní církve, nebo taky těla Kristova), a každý si musí položit otázku: „Jak jsem já sám ve sboru užitečný?“ Dobrý sbor je srovnáván s týmem, jak už bylo také psáno. Takový tým nechodí do divadla na představení. Dobrý tým spolu trénuje a každý má své místo v sestavě, každý má své úkoly. Pozitivní je, že i v našem sboru funguje týmová práce. Máme spolehlivé služebníky, dokonce i mezi mladou generací, kteří svůj volný čas věnují službě ve sboru. Avšak pokud mančaft vyjede na led pouze o deseti lidech, hráči jsou na ledě každé střídání, tak se brzy zavaří a zápas se pro ně stává utrpením. Osobně jsem rád, že máme z většiny zcela nové presbytery a Pánu za ně děkuji. Ačkoli mnozí dávno předtím sloužili na různých místech ve sboru, nyní začnou pociťovat mnohem více odpovědnosti a získají i potřebný přehled a nadhled. Věřím, že si časem poradí i s tím, jak skloubit odvahu s nutnou dávkou pokory, a že z nich nevyprchá počáteční nadšení. Rovněž věřím, že bývalí presbyteři se ze sboru nevytratí, a že budou nadále ve službě aktivní. Jinými slovy chápu tento nový stav jako vítané a potřebné rozšíření mančaftu. Staršovstvo bude jistě pokračovat v aktivaci vzdálených členů sboru, bude udávat určitý směr. Míra provázanosti staršovstva se sborem bude záležet i na tom, zda my ostatní budeme jen přihlížet, nebo se staneme aktivními členy týmu. Jelikož ČAS je dneska drahocennou veličinou, nemůžeme si dovolit sobecky šetřit ten svůj a jiné nechávat v časové tísni.

Co by náš sbor potřeboval? Řekl bych, že nejen náš sbor, ale i všechny sbory v našem městě a možná v celé zemi by potřebovaly zažít na vlastní kůži alespoň na nějaký čas takovou situaci, jakou prožívají dennodenně podzemní církve v Severní Koreji nebo v Íránu. Tam působí očišťující žár ohně, tam je tavící pec na čistý kov. Stačilo by alespoň nahlédnout, zakusit, abychom lépe porozuměli slovům „budou vás vydávat soudům, budete biti v synagogách“ a rozpoznávali Boží vůli se svým lidem, ke kterému chceme patřit. Zkrátka měli bychom si lépe uvědomovat úkoly Ježíšových učedníků, rozlišovat malicherné od podstatného, raději trpět křivdu, než dopustit svár, uvědomit si a využít možnosti, které máme ve svobodné zemi, a také se zamyslet nad tím, že Boží žehnající ruka je s věrnými služebníky, ať už patří k církvi Českobratrské, Apoštolské, Metodistické či Adventistů.

Další informace