I za večerního času bude světlo

„A nastane den jediný, známý jen Hospodinu, kdy nebude den ani noc; i za večerního času bude světlo.“ Zachariáš 14,7

Milí přátelé v Kristu, „Nastane den, kdy i za noci bude světlo.“ – Tak na ten den se těším. Noc už nebude nocí. Tma nebude tmou. Nebude strach, nebudou úzkosti, nebude bolest ani slzy, nebude zlo, nebude smrt.

Bude světlo. Radost, život, láska…

Opravdu se moc těším. A jsem ráda, že jsem společně s vámi k výhledu na tento „den světla“ pozvána. Ten den je pro nás připraven. S námi se pro ten den počítá. My v něj smíme doufat a chovat v něj naději.

Jenomže! Zachariáš píše: „Nastane den jediný, známý jen Hospodinu“. Tento den nastane doslova „Bůh ví kdy“. - My zatím žijeme teď tady. Ve světě, kde se střídá noc i den. Střídá se světlo a tma. V životě prožíváme strach i vnitřní pokoj. Radost i slzy. Lásku i nenávist. Pravdu, iluze i lži. Jsme svědky i tvůrci dobra i zla. Naplno žijeme, čím jsme starší, tím více si život dokážeme vychutnávat. Ale taky den po dni umíráme, stárneme. – My žijeme prostě tenhle život v tomhle světě. Jsme součástí světla a tmy zároveň.

Jak se s tím vyrovnat, že opravdové Boží světlo nastane, až Bůh ví kdy? Jak mít rád život, i když není vždy podle našich představ, i když nejsme ušetřeni bolesti a zlých věcí? Jak se ujistit, že život má smysl, i když mi připadá úplně nesmyslný? Jak život nepřežívat ale žít?

V jedné písni od Luďka Rejchrta se zpívá: „Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou.“ – Vždycky si při ní uvědomím, že tma k životu prostě patří. Žít duchovně, ve víře, s Pánem Bohem neznamená žít bez bolesti a trápení, bez krizí, bez nemocí, bez bloudění.

Dále si při té písni uvědomuji, že při cestě tmou nemusím být žádný hrdina. Nemusím vždycky všechno zvládnout, aniž bych se nebála, nepochybovala, neděsila se. I strach k životu ve víře může patřit.

Ale to nejdůležitější v té písni je, že mě tmou a v mém strachu někdo provází. Jakkoli ustrašená tmou nikdy neprocházím sama.Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou… Někdo. Pán Bůh. Bůh, který se nám dal poznat v příběhu Ježíše Krista. Kristus prošel nejtemnější tmou za nás. A tak se stal světlem tohoto světa, světlem v temnotách. Je mým i vaším světlem. Na nic v životě nejsme sami.

Někdo mě vede za ruku. Je zajímavé, že spousta lidí si tuhle píseň vybírá jako píseň na svatbu. Vyznávají tak, že by životem nechtěli a nemohli jít sami. A ten, kdo je vede za ruku a s kým se nebojí, je právě jejich partner, partnerka. Stali se sobě navzájem světlem, které projasňuje jejich životy. To je hezké vyznání. Nemusí jít jen o životní partnery, ale celkově o druhé lidi. Lidi, kteří dokážou být nablízku i v těžkých chvílích našeho života. Lidi, kteří jsou ochotni nějak pomoct. Dovézt nákup, obejmout, vyzvednout léky, naslouchat a přitom nesoudit, držet za ruku, být tiše nablízku… Takový člověk prosvětluje naši temnotu. Je nám světlem.

Platí to samozřejmě i opačně. I my můžeme a máme být světlem druhým lidem. My je můžeme držet za ruku. Být nablízku a doprovázet je v jejich těžkých temných chvílích…

„Nastane den, kdy i za noci bude světlo.“ Těšíme se na ten den. Světlo už je ale tady. I když ještě ne ve své plnosti. Je v Kristu, který je s námi, drží nás za ruku a provede nás každou tmou. Držme se za ruku my jeho. A to světlo je taky v těch, kteří Krista následují a dokáží být druhým skutečnými bližními.

Další informace