Instalační kázání Jana Waclawka

Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Jan 14, 23

Každý z nás víme, cítíme nebo sledujeme, jaký postoj k církvi zaujímá naše společnost. O obecné úctě k ní si můžeme nechat jenom zdát. Místo respektu se setkáváme spíše s despektem, výsměchem a pohrdáním.

To se odráží nejen v průzkumech veřejného mínění ale i v předběžných výsledcích posledního sčítání lidu, v němž polovina respondentů dobrovolnou rubriku o příslušnosti k náboženství vůbec nevyplnila, a oficiálně se ke všem církvím přihlásilo jen asi 15 procent obyvatelstva České Republiky. Když v současné době po dohodě s církvemi náš stát jako poslední v Evropě řeší otázku církevních restitucí a vrácení majetku ukradeného církvím v době komunismu, hned se ve společnosti zvedá vlna nevole až nenávisti, v níž někteří lidé církev osočují a říkají: „Tak vidíte, o co jim jde! O peníze! O nic jiného, jen o moc a peníze!“

Nás věřící tento postoj části naší společnosti rmoutí, některé přímo uráží. Nechápavě se ptáme sami sebe: „Čím jsme si zasloužili takovou neúctu?“ Domnívám se, že hlavní příčina je v nás samotných, v tom že kromě mnoha ušlechtilých, chvályhodných činů, církev ve svých dějinách mnohokrát selhala. Nebojme si to přiznat. Koho máme vinit? Kdo všechno má podíl na tomto selhávání církve?

Jsem přesvědčen, že vinu nese každý člověk hlásící se k církvi, který ovšem nežil a nežije v souladu s Písmem svatým. Toto selhání, ale zároveň cestu k nápravě, můžeme vidět konkrétněji ve světle 23. verše 14. kap. evangelia Janova. Hluboce ke mně promlouvá a chtěl bych se k němu stručně v pěti bodech vyjádřit.

1. Opět jsem si uvědomil, že společnost i všichni bližní (ať jsou to členové rodiny, sboru, pracovního nebo školního kolektivu) všichni od nás křesťanů něco očekávají.

2. I náš Pán Ježíš Kristus od nás něco očekává. Řekl to mnohokrát a mnohými způsoby. Například ve známém kázání na hoře, když svým posluchačům sdělil: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa.“ Tímto označením nám nedal vysvědčení a neřekl, že jsme oproti nevěřícím lepší a kvalitnější lidé. Tímto označením poukázal na náš úkol, naše poslání a naši zodpovědnost vůči našemu Spasiteli. Nestačí o Něm však jen vědět, ale je třeba o Něm vydávat svědectví. Je třeba plnit misijní a evangelizační poslání církve. Když to neděláme, jsme jako sůl, která ztratila svou slanost a která se již k ničemu nehodí. O takové soli Ježíš říká, že bude vyhozena ven a lidmi pošlapána. Setká se s odmítnutím a opovržením.

3. Ve světle našeho verše jsem si uvědomil, v čem konkrétně má být především vyjádřeno naše svědectví víry, ono být solí, být světlem. Je třeba, abychom skrze pokání a víru v Krista spočinuli v Bohu, a měli jistotu, že jsme Bohem milováni, že jsme Jeho milovanými dětmi. To je nezasloužený dar Boží milosti, který dostává každý, kdo v Ježíše Krista uvěřil. Bez toho daru nejsme pravou solí, snad jen její napodobeninou, o kterou Bůh nestojí, neboť není účinnou. Jako projevem pravé soli je, že je slaná, tak projevem pravého křesťana je to, že má v sobě Krista, že Jej přijal, v Něj uvěřil a má s Ním společenství. V tom je zároveň základ, na němž můžeme stát i v těžkých chvílích života. Je úžasné, když o člověku v jeho bolestech uprostřed životních ztrát, kdy jej nejbližší opouštějí, a setkává se s nepochopením a neláskou, může sám Boží Syn říci /v. 23b/: „…můj Otec ho bude milovat.“ A dál k tomu dodává: „…přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Jak nádherná slova Kristova zaslíbení!

4. Komu jsou tato slova určena? Byly doby, kdy některé církve nebo církevní společenství si slova tohoto zaslíbení uzurpovaly jen pro sebe v přesvědčení, že jen ony patří k pravému vyvolenému Božímu lidu. Na důkaz své exklusivity, výlučnosti a pravosti podávaly různé důkazy a uváděly různá kritéria. Pán Ježíš v našem textu uvádí jediné kritérium, jedinou podmínku pro své zaslíbení o společenství s člověkem a říká, že je dáno každému, kdo jej miluje /v. 23a/. Tím zároveň poukazuje na podstatu křesťanství a křesťanské víry. Spočívá v lásce. V lásce, kterou Bůh miluje člověka a v lásce, na kterou člověk Bohu odpovídá.

5. Lásku k Bohu ovšem nelze vyjádřit jen ve slovech písní, chvalozpěvů a modliteb. Pán Ježíš říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.“ Lásku k Bohu tedy vyjadřujeme především zachováváním Božího slova a plněním Boží vůle. Nejedná se o mou vlastní aktivitu, o mou službu, o mé vlastní představy a prosazování své vlastní vůle, v níž se znovu a znovu projeví můj egoismus jako podstata hříchu. Co potřebuji? Potřebuji na každý den spolu s Janem Křtitelem volat: „On (Ježíš) musí růst, já však se menšit.“

V lásce k Trojjedinému Bohu a bližním, v zachovávání Božího slova a naplňování Boží vůle spatřuji smysl svého života a vidím cestu za Kristem, kterou chci jít a na kterou Vás všechny zvu. Tato cesta bývá úzká a nesnadná. Setkáváme se na ni s výsměchem a protivenstvími, jak v totalitě, tak v demokracii. Je to však cesta, která je spojena s nádherným zaslíbením. V nové jistotě smíme vědět, že poslední vítězství je dáno Božímu lidu, těm, kteří Ježíše Krista milují a kterým On dnes připomíná: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Amen.

zkrácená verze instalačního kázání

Jan Waclawek – nově zvolený biskup SCEAV

Další informace