Nejožehavější mise anděla Gabriela

„Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria.“ Lukáš 1,26-27

Když vysoký, majestátní anděl vstal a kráčel k přední části kaple, mezi kadety to zašumělo. Gabriel byl živoucí legendou. Odkašlal si a začal hovořit. Byl jsem požádán, abych vám dnes pověděl o tom, co jsem se za svou životní dráhu naučil. Především toto: jsme služebníci nejvyššího Boha. To jsem se ale naučil tady v akademii, ale od lidské bytosti, křehké dívky.

Byl jsem předvolán před Boha, aby mě pověřil novým posláním. Řekl mi: „Gabrieli, mám pro tebe nejchoulostivější úkol. Posílám svého Syna spasit svět. Kvůli tomu se musí sám stát člověkem. Tvým posláním bude oznámit tento plán mladé ženě, kterou jsem vybral za jeho matku. Jmenuje se Marie a žije ve vesnici Nazaret v Galileji. Je zasnoubená a bude se vdávat. To znamená , že je již považována za manželku, ale bydlí doma, dokud neskončí závěrečné obřady, což bude za několik měsíců. A Gabrieli ... ona je panna.“

Potom mne obeznámil s mou úlohou, dal mi instrukce pro různé situace, které by mohly nastat a zakončil slovy: „Gabrieli, každopádně buď mírný!“

Dorazil jsem jednoho jarního rána, když Marie stoupala po cestě od studny a přišla k balvanu, na kterém jsem seděl. Je to jen dítě, pomyslil jsem si, když jsem ji poprvé uviděl - mohlo jí být tak dvanáct nebo třináct. Zasnoubená tak mladá? Ale to bylo v té oblasti zvykem a byl jsem si jist, že Otec ví, co dělá. Když se přiblížila, postavil jsem se, oblečený jako obvykle: dlouhá bílá říza, zlatá šerpa a tak dále. „Buď zdráva, Marie,“ řekl jsem.

Zalapala po dechu. „Blahopřeji ti, Marie, Bůh ze všech žen vyvolil právě tebe k velikému úkolu!“ Z jejího obličeje zmizely všechny barvy. Pokynul jsem jí, aby se posadila. Opatrně si sundala z hlavy plný džbán vody a sedla si na vzdálenější konec kamene.

„Neboj se, Marie,“ řekl jsem. „Bůh ti chce nevídaně požehnat.“ Chvíli jsem počkal, aby se uklidnila. „Narodí se ti syn a dáš mu jméno Ježíš.“ Vypadala ohromeně, ale pokračoval jsem. „Nebude to obyčejný člověk, ale právem bude nazýván Synem Nejvyššího. A co víc, usedne na trůn svého předka Davida a bude nejen vládce Izraele, ale založí království, které nikdy neskončí.“ Odmlčel jsem se. Ta zpráva šokovala i mě; nedovedl jsem si představit, jaký dopad musela mít na ni! Chvíli byla ticho a pak se zeptala svým mladým nedospělým hláskem: „Jak se to může stát, ještě nejsem vdaná? „Odpověděl jsem: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní, a tak tvé dítě bude svaté a bude nazýváno Boží Syn.“

Jak úžasné! Otec byl připraven ponechat celý svůj počin na této mladé dívce - na její odpovědi, jejímu rozmaru a jejímu rozhodnutí. Měla se stát matkou Božího vlastního Syna - tak mladá. Pokračoval jsem, abych ji uklidnil. „Vždyť i tvá příbuzná Alžběta bude mít nyní ve svém stáří syna.“ Marie zašeptala: „Stará Alžběta? Opravdu?“ Viděl jsem, jak se jí do očí vrátila jiskra. Ano, říkali, že je neplodná, ale už za tři měsíce se jí narodí.

Marie se na okamžik usmála. Pak jsem ale viděl, jak její úsměv mizí . Nedovedl jsem číst její myšlenky, ale mohl jsem si jen představit, na co asi myslí. Jak to může vůbec někomu vysvětlit? Kdo to pochopí? Uvěří jí vůbec někdo? Její otec bude vzteklý a matka zraněná. A Josef? Žádná svatba nebude. Její sny o manželství a rodině se v mžiku rozplynuly. A starší města? Nebudou ji chtít kamenovat? Jednu radu mi řekl Otec, co mám v takovém případě odpovědět: „U Boha není nic nemožného,“ špitl jsem. „Nic!“

Déle byla zticha, ztracená ve svých myšlenkách. Pak se na mě podívala jasnýma očima a řekla odhodlaně: „Jsem tady. Jsem služebnicí Páně. Chci přijmout, co mi Bůh ukládá. Ať se tedy stane, jak jsi řekl.“ Pak vstala a začala zvedat těžký džbán s vodou na rameno a poté na hlavu. Chtěl jsem jí pomoct, ale zavrtěla hlavou a zvedla ho sama. Když odcházela vzhůru do vesnice, byly její kroky jisté, skoro pružné. Na kopci přidržela džbán jednou rukou a druhou mi zamávala. Pak se mi ztratila z dohledu. Tak jsem se setkal s Marií. Naučila mě, co to znamená být služebníkem, když je těžké poslechnout, když se zdá, že není žádná naděje, kromě Božího slibu. Marie vzala vážně slova: „S Bohem není nic nemožné„ a věřila jim. Kdykoliv jsem měl potíže s poslušností, vzpomněl jsem si na tu mladičkou dívku, která nastoupila cestu služebnice se slovy: „Jsem služebná Páně. Ať se tak stane, jsem jeho služebnicí.“ Vysoký anděl se na okamžik dotkl koutku svého oka, pak sestoupil a posadil se na své místo. Gabriel se naučil službě od ještě většího služebníka než byl sám - od mladé panny z  Nazaretu jménem Marie.

Další informace