V autobuse

Dvě středoškolačky sedící v autobuse na sedadlech hned za mnou ani netušily, jaký tok myšlenek bude jejich rozhovor ve mně evokovat. Nepřipustila bych si to ani já, neb autobus je místem nesoustředěného šumu útržků rozhovorů, zvuků mobilů či nahrávek hudebních vystoupení, při kterém si člověk myšlenky srovnává poměrně těžko. Přistihla jsem se, že se tomuto stále častěji vzdaluji stavem přimhouřených očí a padající brady :-).

Ale tentokrát tomu bylo jinak. Jelo nás málo a holky si své zážitky vykládaly bezostyšně hlasitě. K mému podivu nenadávaly na učitelky, neprobíraly kluky ani si nelíčily zážitky z „pařby“ o víkendu.

Povídaly si o svých babičkách!

Jak z rozhovoru vyplynulo, ty byly každá „z jiného těsta“. Bylo milé jednu slyšet, jak líčí, jak ji babička ráda vidí, vždycky pohostí nějakou dobrůtkou, poptá se, jak jde život a za umytá okna dá dokonce „pade“. Druhá se upřímně svěřila s tím, že na ni babička nemá moc času, škola a její kamarádky ji vůbec nezajímají a na cestu vždycky dostane ten nejlevnější oplatek. Přestože jsem se při tom všem musela i někdy usmát „pod vousy“, z následujícího mi bylo trochu smutno. Druhé slečně opravdu hodně vadilo to, že od své babičky dostala k letošním 16. narozeninám ručníky. Ručníky do výbavy!!!

Měla jsem tendenci se otočit a povzbudit dívčinu v tom, že babička to myslela dobře, ručníky se „nezkazí“ apod., ale zarazila jsem se. Musela jsem přemýšlet o tom, jak ručníky, coby největší kámen úrazu, souvisejí s předešlým.

Za největším zklamáním z dárku se totiž možná právě schovávala ona lítost z toho, že ji babička svou nevstřícností a častým zaneprázdněním vzala možnost se s ní podělit o to, že po maturitě chce získat vysokoškolské vzdělání, procestovat Evropu a podniknout spoustu dalších aktivit, jen ne se hned po dosažení plnoletosti vdát tak jako ona!

Babička to viděla „po svém“ a stejně tak to i vyřešila.

Nechtěla bych nastíněnou situaci vidět černobíle. Častokrát se v takových chvílích odsoudí mladá generace jako nevděčná. Myslím si však, že by někteří ze starší generace měli moudře připustit, že opravdu žijeme v jiné době a někdy prostě nelze promýšlet a praktikovat věci v rodině, ve sboru či v práci jen tak, jak byli oni zvyklí.

S nadcházejícími vánočními svátky a s nimi spojenou touhou udělat radost nejbližším jsem si v té chvíli připomněla, že hodnota dárku více než v počtu cifer na cenovce spočívá v tom, zda je „šitý na míru“

Kolik času „poznat“ své milé mi do Štědrého dne ještě zbývá?

Další informace