Rubinola, aneb jak nést dobré ovoce

Musím se přiznat, podzim nepatří k mým oblíbeným ročním obdobím. Ne snad, že by se mi nelíbily všechny ty barvy a vůně, které s ním přicházejí, ale je to období, kdy vlastně všechno končí, tráva uvadá, listí padá na zem, všechno se připravuje na zimu, tedy ne jen na zimu, jako roční dobu, ale na skutečnou zimu, hodnoty pod nulou.

K těm několika málo kladným momentům brzkého podzimu, dle mého názoru, patří sklizeň všech možných i nemožných, urozených i neurozených plodů. Je to takový pocit zadostiučinění, že to dlouhé lopocení od semínka až po plod přece jen nebylo zbytečné. Tím spíš, že se vám urodí první ovoce na mladém stromku, tak jako nám. Byla to rubinola, krásná, chutná, červeně zbarvená odrůda jabloně. Loni sice už zakvetla, ale plody nevydržely a opadly dřív, než stačily dozrát. Letos tomu bylo jinak. Pár jablíček se udrželo na ještě stále křehkém stromku a my jsme se už dopředu radovali z naší první „pidi“ sklizně rubinoly u nás na zahradě. Jenže. Kromě optimisticky vyhlížejících jablíček, které se uchytila na stromě, se nám letos uchytili pod střechou verandy predátoři, o kterých jsem se sice dočetl, že jsou v celku mírumilovní a s lidmi vycházející, ale už od pohledu jeden jedinec budí respekt, natožpak, když jich máte pod střechou několik set. Byli to sršni. Denně jsme je vídávali létat kolem domu, z hnízda za potravou a zpátky. Pravda, nám neubližovali, ale čím mírumilovnější byli k nám, tím více škody napáchali na zahradě, na právě dozrávajících hruškách a jabloních. Ano ani naší malé rubinole se nevyhnuli. Ovoce začínalo padat v důsledku hniloby, kterou způsobilo jeho nabodnutí, jinými slovy, ten sprostý hmyz si okusoval naše ovoce dřív než my. To spadlo a bylo zralé tak akorát na kompost. Říkám si proč? Kde se stala chyba? Po tom všem okopávání, hnojení, prostříhávání a vůbec té nejlepší péči přijde někdo, kdo si jednoduše vezme, co mu nepatří. A tady jsem se musel zastavit. Uvědomil jsem si, že ještě s mnohem větší péčí a láskou se o mě stará můj nebeský Otec. Zahrnuje mě vším dobrým, dopřává mi dostatek všeho, co potřebuji. Také očekává ode mě plody, ovoce, které bych měl nést, abych byl užitečný. A tady si uvědomuji, že se kolem mě rojí různá pokušení a pochybnosti, stejně jako sršni kolem jablek, a ta způsobují, že mé ovoce není vždy tak chutné, jak by mělo být. Někdy dokonce spadne dřív, než dozraje. S tím vším jsem si znovu uvědomil Boží svrchovanost, ale i důvtip. Vždyť proto, abych došel k takovému závěru, si použil sršně pod naší střechou. A to je lekce, kterou jsem letos dostal. Lekce, která mě vedla k zamyšlení nad svým životem. Lekce, která možná stejným směrem povede i vás. A co naše rubinola? Jedno či dvě jablíčka tam pro nás zůstala, ochutnali jsme a shodli se na tom, že má cenu se o ně starat i nadále.

Další informace