Burcujme se

 Bratři a sestry, stojí za to se zamyslel nad tím, co provází náš sbor už od doby jeho vzniku. Mám na mysli to, co zakladatelé našeho chrámu nechali  napsat na oblouk pod střechou, tedy slova “Ježíš Kristus je tentýž, včera, dnes i navěky”. Tato slova mají hluboký, povzbuzující, motivující a stále platný obsah.

Za prvé, je to konstatování faktu, že Ježíš je stále, i dnes, skutečný, živý a mocný, stejně tak, jak to zažili lidé, kteří byli před dvěma tisíci lety svědky jeho mocných činů za jeho života a svědky jeho vítězství nad smrtí po jeho zmrtvýchvstání.

Za druhé, je to povzbuzení, že Ježíš má stále zájem o každého jednoho člověka, stale nabízí odpuštění hříchů a život věčný, a smysluplně prožitý život na zemi, a že je stále  schopný rozumět naším slabostem, problémům a bolestem a ochoten slyšet, když k němu voláme v modlitbách. Jeho náruč je stále pro každého otevřená, stejně, jak to platilo za jeho života na zemi.

Za třetí, je to ujištění, že Ježíšova slova a zaslíbení platí a jsou neměnná i v dnešní hektické době, která přináší tolik nejistoty, změn a ohrožení různého typu. Ježíš je stálý, je pevnou skálou pro každého, kdo v něho doufá, a to i dnes.

Za čtvrté, je to motivace k tomu, že Ježíš s náma počítá jako se spolupracovníky, stejně jako počítal kdysi se svými prvními učedníky. Počítá s náma pro naplňování svým záměrů pro církev, tedy, aby se v rámci církve rozvíjelo uctívání, společenství lásky, vyučování, služba a evangelizace. Každý z nás je důležitý, i dnes.

Za páté, je to výzva – a to chci zejména podtrhnout - abychom žili jako Ježíšovi následovníci v lásce, a to se zvláštním důrazem na vztahy v rámci církve, jednotlivých sborů a společenství. Ježíš velmi zdůrazňoval  jednotu a  lásku v rámci církve. A zrovna náš sbor má v této oblasti za sebou nelehké období, které je potřeba ukončit právě v lásce a v duchu hledání pokoje. Co to znamená? Dle mého názoru dvě věci. Na jedné straně, kdo cítí, že působil nepokoj nebo kdo si uvědomuje, že jeho jednání či chování přinášelo rozkol, nejednotu či svár, by se měl upřímně omluvit a požádat o odpuštění – a to bez sepisování nějakých seznamů subjektivně vnímaných minulých křivd za účelem jejich zveřejňování či reportování kdoví kde  -  zkrátka, jednoduše a upřímně požádat o odpuštění. Na druhé straně, kdo cítí, že proti někomu něco má, má bezpodmínečně odpustit. V rámci obnovení společenství lásky a pokoje ve sboru je přitom důležité, aby došlo k obojímu, a to nezávisle na sobě. Platí to přitom jak pro řadové členy sboru, tak pro faráře a vedení sboru, a dle postavení jak pro běžně pracující lidi, tak pro, různého typu, ředitele! O tom, že se ve sboru nemá pomlouvat, přít se o malichernosti a zraňovat druhé, není snad třeba ani hovořit. Samozřejmostí by naopak mělo být, že členové sboru jsou schopni spolu mluvit a společně řešit problémy. A rovněž, že slovo či učiněná dohoda vždy platí, a  že se členové sboru vzájemně nepodrážejí

Závěrem bych řekl, že tato slova, zapsaná pod střechou našeho chrámu, se staly fundamentem při vzniku tohoto sboru, život našeho sboru provázely po dlouhá desetiletí a i dnes jsou pevným bodem, od kterého se můžeme odrazit, když chceme obživit náš sbor a více jej budovat  dle  Božích záměrů tak, aby Ježíš měl z našeho sboru radost, stejně jako i my sami. Kéž nám k tomu Pán dopomáhá.

Další informace