Duchovní růst

Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syny. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti…. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnosti těm, kdo jí prošli. (Židům 12, 6-11)

Ježíši jsem uvěřila ve svých třinácti let. Od té doby už uběhlo hezkých pár let, ale někdy si připadám, že ve svém duchovním vývoji rostu velmi pomaloučku. Proto Pána prosím, aby si mě vychovával a přetvářel. Když roste dítě, skoro každičký centimetr je patrný, ale jak je to vlastně s duchovním růstem? Jak poznám, že jsem „povyrostla“?

Bůh si mě vychovává skrze nové životní situace. Mám ráda změny. Stereotyp mě hodně ubíjí, ale zároveň mi trvá dlouho, než změnu přijmu a zvyknu si na novou situaci. V červnu se nám narodil syn. Velmi jsme se na něho těšili, ale zároveň jsem si uvědomovala, že nás čeká náročné období, než se naučíme, jak se o miminko starat.

Když se Toník narodil, uvědomila jsem si, jak jsem sobecká. Místo toho, abych se radovala z nového života, vnímala jsem hlavně bolest po porodu. Najednou jsem neměla čas na sebe a své zájmy. Nikam jsem se nedostala a vše se točilo kolem toho malinkého stvoření. Trvalo mi dva měsíce, než jsme se sžili a začala jsem se z našeho syna radovat. Když se poohlédnu zpět, velmi mě mrzí mé postoje. Uvědomuji si, že dítě je vzácný dar, ale na začátku jsem to tak vůbec nevnímala. Teď mi to je líto.

Jsem ale Bohu vděčná, že si i tuto situaci použil k tomu, aby ve mně lámal mé sobecké já. Bůh mi dal do srdce velkou radost a vděčnost za zdravého syna. S manželem si ale také uvědomujeme, jak velkou zodpovědnost za tento život máme. Abychom z něho vychovali dobrého člověka, který se odevzdá Bohu. Kéž nám v tom Pán pomůže.

Toto období pro mě bylo krizové. Ale ta „krize neznamená v lidském životě žádnou mimořádnou událost: jde jen o obvyklý doprovodný proces vnitřního růstu. Chce-li člověk dospět k nové životní etapě, musí bezpodmínečně opustit tu starou. Tato zkušenost však bývá obvykle bolestná – a tak se děje již od počátku lidského života. Opouštíme dětství, abychom mohli vstoupit do dospívání a dospělosti. Někdy je třeba také vědomě odložit „nezávislost“ a „svobodu“, abychom mohli přijmout odpovědnost při budování zralých, trvalých a odpovědných vztahů s druhými. Podobné je to i v duchovním životě. Krize růstu otvírá před každým jedincem nové lidské i duchovní prostory a očišťuje ho od sobectví a sebestřednosti; dále mu ukazuje potřebu stále dokonaleji se otvírat Bohu a bližním.“ (Augustin J., Zástupy žasly nad jeho učením, Karmelitánské nakl. Praha) Učím se tedy tyto krize přijímat, protože Pán Bůh má s mým životem plán a potřebuje si ho pro něho přetvořit. A jak je to s vaším duchovním růstem? Jak přistupujete ke krizím vy? Toužíte, aby si Vás Pán vychovával?

Další informace